PROMENÁDY

PROMENÁDY
Josefu Šarochovi
I
Rozlité slunce podjarní na všecko tichounce stéká, v dolce far niente chodníky sní, v okna se paprsek smeká. Zvony se třesou polední... tramvaj na stanici čeká, kočí teď ve spěchu obědvá v ní, od řeky hudba zní měkká... Jinak je ticho, je ticho tu, ozvou-li koně se v řehotu, je klid a v prázdno to vyzní... Duše však touží jen do vřavy, klid je tak nezdravý, nezdravý, klid je tak strašlivou trýzní! 47 II
Zelení mladou Petřín plá, v křoví je šepot a vzruch, jak dívka panenská, vysvléklá lichotný, měkký je vzduch. Ale ta jezů hudba mdlá, líný a vlažný ten ruch, nevidným závojem povlékla zdí, věží, kopulí kruh. V té mase zamlklé, šedivé, v kamenné hromadě neživé jaro má falešný tón. Není tu mízy juž pro život, – a ten tak bázlivý, teskný pot nestačí pro čestný skon. 48