XVII
Má vášeň tak šílené tóny a jejím dechem již mnohý puk zvon...
Má vášeň tak šílené tóny a jejím dechem již mnohý puk zvon...
A na tvé zvonici provazy se třesou divoce dneska,
snad v propastech puklý tvůj zvon poslední vydechne ston;
převozník na vodách šílenství spokojen v ruce si tleská...
Však snad i jednou vrácen tišinám v loktech idolu potkáš svůj skon.
Ale, bratře, ty, který zříš jen hložinu před sebou v dáli
a nevidíš zory východu, jen slunce krvavý sklon,
tys aspoň vášní svou silný... Co kolem se válí
na bahnech stagnantních dav přátel líný a podlý,
jenž našel svá telata zlatá a v břichu důstojnost modly
a je tak směšný a banální s frázemi tribuna davu.
Však, ty s věčnou touhou, v životě také své říci slovo,
ty silný, než abys mlčel, a slabý říci to slovo,
ty s věčným zápasem –: jsou ještě duše, jež milují tvou hlavu.
119