NAD POSLEDNÍ MRTVOU V RODINNÉ HROBCE
Ubohá, příliš zápasila s tebou bledá velitelka
a nekonečné dni, prosáklé agónií...
Pak náhle, jak magnetická střelka,
když pouto kovu naráz uvolní ji,
ke svému pólu tvá duše vrátila se,
co zatím já, poslední z pyšného toho rodu,
v náručí lásky hýřil jsem v rozkoše mohutném jase,
zkájen polibky života – první nového rodu.
Oprýskaný palác baroku poslední ozdoby ztratil,
poslední lampa praskla v komnatě pobořené,
dým prachu zdviženého poslední vůni dech zkrátil –
a přes trosky polnice moje s novou hymnou se žene.
Vždy staré bohy dorazit třeba, by novým se vztýčily chrámy!
Ubohá, příliš zápasilo s tebou žití neúprosné
a velikým smutkem tě škrtil konec nad troskami!
Dnes nad hrobem, kam mlhavé jitro hází krůpěje rosné,
na korouhvi odboje vztyčuji hrdé rytmy své sloky.
S nesmířitelným záštím k těm, jež tys ještě ctila,
obrazoborec v chrámech, kam tys ještě chodila roky,
a s kypícím opovržením k těm, pro něž ti omluva zbyla,
kněz nepotřísněný v nové renesance dómě,
zatímco dav se snaží špinavou slinou po mně,
se zrakem zářícím a nahlas čtu svoje evangelium.
128