GLOSY K ŽIVOTU A UMĚNÍ
Eines jedoch darf nimmer vergeßen
werden, daß alles Kunstschaffen im Se-
xualleben wurzelt, daß, wie die Religion
nur „verkappte Wollust“, so auch die
Kunst – transponierter Sexualismus ist.
Franz Servaes
Der schlechte Gott... uferlos ließer alle
Instinkte in dem Strombett des Ge-
schlechts sich breiten, und nannte es
Kunst.
St. Przybyszewski
I
Ve vlažném kraji,
kde vzduch má příchuť
rozkvetlých zahrad hospitálů
a kde v nocích selenových
mdle vydychují vegetace
nezrozených barev,
ve vlažném kraji pramení
v puberty nejistotách.
V křehkých skalách
sbírá své vody.
Jsou květy sněhových kalichů –
a oplozeny se lámou;
jsou neposkvrněné zeleně –
a žloutnou pod žárem slunce.
A pramen pomalu,
a pramen závratně rychle někdy
slzami večerů sentimentálních,
slzami výbuchů prvních
roste a roste a řítí se
nejistým šeřením duše,
166
jež neví, má-li snad vzdorovat
či pokorně bleskům se vzdáti.
Oh, pupence ňader, jež dmou se
při doteku horkých retů!
A hlavy rozpálené
při splynutích nevyčerpatelných!
Z míniových obzorů touhy,
hle, bledá Astarta vstává
a bílou intenzitu rozkoše
rozlévá nocí lásky,
a žhavé krůpěje kanou
do srdcí, do duší a pálí,
pálí a pálí...
A proud roste, roste
slzami spazmické muky,
roste, roste
slzami zápasů divých.
Milenče,
je třeba býti psa lísavějším
a devótně Madonu ždáti;
je třeba býti lstivějším kočky,
než na bílé hrdlo se vrhneš!
Hle, pod dotekem objetí tvého
uvadly květy jara a panenství
a Satan velí,
kde Bůh byl dřív pánem. –
Buď požehnán, proude sladkého moku,
v němž znova křtí se pro království Jeho.
167
Řítíš se veliký,
šumivý, syčící
s vodopády vášně,
řítíš se dušemi
vždy jiný a přece týž,
instinkty člověka s tebou...
168
II
Moře!
Moře moří a vášní!
U tvých pramenů jsme sedali
a nejlepší své písně ti zpívali.
Moře!
Moře moří a vášní!
Na tvých hladinách veslujeme
a v hloubkách tvých hledáme perly,
v tvých vlnách koupáme duši svou
a ústy zanícenými
promlouváme pohádku o Anadyomené,
tvé pěny vůni nesouce v život.
Moře!
Moře moří a vášní!
169
III
Uprostřed z hlubin palác ční,
okna mu žárem pochodní
zardělá planou,
a kolem vlny se řítí a dmou
divokou, vášnivou, syčící hrou,
až krůpěje po stěnách kanou...
Uprostřed bílý palác ční,
vysoko mávejme pochodní
rudou.
Pochodní hříchu, vášně a síly,
pochodní instinktů, jež od věků byly,
pochodní radosti lidské...
Chcem na nebi na zemi plameny,
chcem květy, jež vůní jsou zmámeny,
a ženy, jež očima svítí;
chcem horkou krví se opojit
a ve svém paláci smát se a snít,
chcem veliký požár žití!
170