SONET

Stanislav Kostka Neumann

SONET
(Podle Richarda Dehmela)
Zahradou liduprázdnou bloudě kdysi na pávů pár jsem maně přišel; páv stál před svou ženou, křídla zježena, chvost rozestřený maje, sršel světly. Tak stál a kroužil, slepici si vábil a k sobě nutil němým pohledem, pér tuhých, rozčilením řinčících, vysoko vztýčiv zlatou modř a zeleň. Teď přepadá ji; jeho ozdoba vzduch horký divě mrská, jiskře třepí lem chvostu špice svoje, takže mně zahrada kolem v ráj se proměňuje, – ó člověče, jak zvíře nádherným, když cele jako zvíře rozvine se! 171