STRÁŇ CHUDÝCH LÁSEK
Stráň měkká, travnatá, až někde na konci předměstí...
Jen ve třech akátech objatých tu větřík rád šelestí
až nahoře, kde modro nebes shlíží
na starý, rozpadlý sokl po rozbitém kříži.
Nikdo se tady nemodlil:
prý vrah tu nějaký kdysi popraven byl;
nikdo se tady nemodlí,
ukradli kříž, ukradli Krista, jenž mdlý
té nemohl kralovat stráni.
Neboť je sluncem zalita
a vysokou travou pokryta
a mládí a láska tu zpívá
a tráva lásku skrývá
a tráva chrání tu mládí.
Za horkých červnových dnů, kdy všechno plápolá zlatem
a bílí holubi s radostným chvatem
třesavě nad strání krouží,
tu malé dívky se šťastným smíchem do trávy se hrouží
a shora dolů se to kotálí,
jak plamínky v trávě když zapálí
červené, žluté a bílé.
A malé dívky výskají
a sukýnky jejich se zdvihají:
ó něho té nahoty mladé!...
Pak nad strání když se sešeří,
a že by slunce zradilo, nikdo nevěří,
do trávy měkké, vysoké, do trávy, která sálá
hřejivou vůni paprsků, jež vsála,
242
milenci tiše zapadají,
milenci, kteří se leta, dlouhá leta znají,
milenci bledí...
On z dílny v předměstí a ona z fabriky
a nad nimi, s nimi práce balvan veliký,
prokletý možná, svatý snad,
však jistě ten, s kterým chodí hlad, –
a nad nimi, s nimi to vědomí stejné,
že jenom v objetí lásky vášnivé, nahé a hřejné
je štěstí, je radost, je zapomenutí.
Oh, taká láska, k níž nikdo nedává sankce,
proskribovaná láska těch, v kterých vidí jen psance
ta halda továren, dílen, kasáren, domů,
již Městem jmenují!
A věrná matka noc, kterou milují,
pak nad každým tím párem tmu přijde rozestříti,
že v jejím závoji žeh krve jen čtyřem očím svítí.
A jedni v hříčkách divokých
a druzí na rtech svůj jediný smích
a jiní křečovitě přituleni k sobě
a jiní jinak, ale vždy šťastné ty bytosti obě
krev, smysly, tělo, duši opájejí...
Nahoře nebe a dole země,
nahoře hvězdy a dole tráva, laskající jemně,
vysoká, měkká,
a nahoře, dole, uprostřed, všude života nesmírná řeka –:
Ó Sílo, která kolotuješ ve mně
a kterou jsou milenci stisknuti k sobě a kterou se chvěje země,
na střeše doupěte svého, tak nějak nebi blíže,
tvé nárazy cítím a tuším tvé pouto, jež všechno to víže,
243
a cítím, žes krví nesměrného
a že jsi mocnější všeho,
i kříže, jenž se tu zhroutil v rozkvetlých akátech,
i Města, jehož nelítostný otravuje dech,
žes královnou jasného příští!...
244