I
Minulo skoro desetiletí...
Minulo skoro desetiletí...
Ach, dnové krásní, nudní i kletí!
A mnoho bojů pro radost, pro duše klid i smích,
ach, mnoho bojů slavných skoro i mnoho groteskních.
Minulo skoro desetiletí
– jak ten čas letí! –
co naposled týdny jsem trávil v celi tiché a bílé,
kde myšlenky někdy tančily širými obzory zpilé,
kde jindy bylo mi jak utišenému mnichu,
jenž navždy se dovedl odříci rušného hříchu.
Minulo skoro desetiletí...
Co se ti, tichý vězni, co vše jen stalo se ti?
Milenek bylo, písní, bylo květů i sklenek;
my chodili se milovat na osluněný venek.
A také mnoho zmijí bylo, když jsme pravdu řekli,
a mnohé karaktery pod zlatou mincí změkly.
Eh což, mé slunce,
my dovedeme si zazpívat i při houslích o jedné strunce,
uprostřed přátel poťouchlých, uprostřed bídy a bojů,
uprostřed dotěravých komářích rojů.
Minulo skoro desetiletí;
k mé ženě mi přibylo ještě dvé dětí;
v mém štítě červený kohout čist a zdráv jak dříve,
a všechny naděje naše ještě jsou živé.
Zas budou milenky a písně, květy, sklenky,
snad nakonec se ujmou mne v lesích divé ženky.
Zas bude bídy dost a bojů ještě více,
ne láskou jen i vztekem zrůmění se líce;
mé boty vysoké, ty zmijím poženou se po hlavě,
ta s trochou čistého svědomí rozšlápne se hravě...
21
Minulo skoro desetiletí:
zas týdnů dvé mohu prohleděti
mřížení úzkého okna...
22