II
Nehledím oknem. Zdá se mi, že málo mám času,
Nehledím oknem. Zdá se mi, že málo mám času,
bych domyslil všechny nápady vnitřního hlasu.
Nehledím oknem. Jen někdy, nahoru na nebesa,
zkad veliké slunce den ze dne žhne, volá a plesá.
Nehledím oknem. Tam dole je živoření města,
tam dolů do pozemských pekel vede jen cesta,
a já, jak víte, já chci již na zemi míti nebe,
to, že miluji ve vás život a sebe,
to, že nevěřím v odplaty a v odměnu odříkání,
nevěřím v marná snění a v marná naříkání,
ale jen v boj za chleba a svobodu tam, kde stojím
a hladem svým se s tisíci hladových pojím,
já, jenž jen pro svoji radost žiji v slunečním nachu,
já méně než prášek uprostřed moře živého prachu,
které má nesmírnou krouživou dráhu
a tolik světla a žáru k nejvlastnějšímu blahu.
Nehledím oknem. Nehledím na střechy jednotvárné,
pod nimiž všechno v hádkách a ve špíně stárne,
na komíny jako k nebi zdvižené pěsti černé,
na okna smutná, rozbité zdi, na vrabce uboze věrné
těm začazeným okapům a stromům asi pěti,
jež sešedlé ční ze dvorů, kde popelí se děti,
ach, ty děti špinavých předměstí...
23