SVATÁ LUISA MICHELOVÁ
Fantazie z ledna 1905
[39]
Ve Vatikáně v komnatě stmělé zimním odpolednem
za velkým stolem dubovým v žlutém plápolu voskovic
dnes kardinálové sešli se, úřad pro výrobu svatých,
jak tribunál raků vařených, ohromných a červených,
již trochu života ještě náhodou zachovali si
a časem pohnou pomalu bizarními klepety.
To Oreglio di Santo Stefano přišel opět
s tím nápadem svým, jak každý uzná, trochu předčasným,
by občan Mastai Ferreti, vulgo Pius Devátý,
byl blahoslaven. A pokud kardinál to ještě dovede,
ohnivě tvářím pergamenovým a vypaseným líčí
o Kristův ovčinec zásluhy a svatý život pana hraběte,
jenž třicet a dvě leta seděl na slavném Petrově stolci,
jenž jedno početí učinil navěky neposkvrněným
a papežské slovo z katedry navěky neomylným
a Syllabus vydal, Syllabus nadevše výmluvný...
Má přívržence dobrý Oreglio. Však v komnatě té,
kam člověk dvacátého století přístupu naštěstí nemá,
i nelibost se zračí v několika tvářích kardinálských!
A Merry de Val tlumočí i jménem občana Sarta
o choulostivé věci té důvodné pochybnosti.
Vždyť obklíčena prý církev, zbudovaná na Skále,
divokou hordou nepřátel, a třeba stříci se všeho,
co dráždilo by smečku lačnou již a dobře pamětlivou,
že hrabě pro radost si choval vězně v žalářích
a popravovat dával, postřílet nevděčné rebelanty...
A v tiché komnatě stmělé hlas teď se významně tlumí,
neb třeba říci ledaco mezi řádky výkladu
41
o ubohém vnuku židovky, stíženém padoucnicí,
jenž podivnými cestami dostal se pod tiáru...
A křižují se důstojné pro i proti hlasy,
dnes červený ten tribunál je pod povrchem zmítán,
že proti dobrému zvyku ani nedříme nikdo
a pozornost je napjata, zatímco nevinné zraky
do žlutého světla voskovic hledí a hledí...
Ne, nepozorovali šumotu, snad ani žádný nebyl,
ač v temnu za křeslem Oreglia, jenž právě chystal se mluvit,
nahatý vztýčil se ďábel, nahatý, chlupatý, rohatý,
a dlouhý, lysý svůj ohon na konci se štětkou chlupů
do výše pozdvihl a přímo jím na stůl mířil.
„Nu, a teď dosti, pánové, dosti zbytečných tlachů,“
– a ohon dopadl na stůl, že většina svíček zhasla,
a zaduněl hlas jako hrom, že v červená roucha
se klepeta rychle stáhla a zapadly všecky hlavy –,
„je Pius mým a všickni ostatní mými jsou také
již dávno, dávno; neračte namáhati se příliš.“
A ohon znova dopadl a hlas byl slavnostní trochu:
„Já navrhuji vám tu dnes Luisu Michelovou!“
Cos pohnulo se v pláštích, snad mdloba se pokoušela,
a z křesla Oregliova červeň mizela pomalu pod stůl.
Však tichou komnatou zněl dál teď ďáblův plaidoyer:
„V slz údolí, kde pláčou vyhnané děti Evy
a v potu tváře chléb dobývají pro jiné,
zvěstovat přišla a dobývat království nebes na zemi;
nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický?
Hladové ke chlebům vedla, žíznivé napájela,
o šat svůj se dělila se všemi, kdož byli nazí,
z almužny druhů svých žila, z krvavě zasloužené,
42
a i o tu almužnu dělila se s chudšími ještě;
nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický?
Jen soucit znala a boj a sebeobětování
pro vyděděné a hladové, pro novou budoucnost lidstva,
pro člověka zítřejšího každičkým dechem žila
a trpěla za to v žalářích i v Nové Kaledonii;
nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický?
Což nezalekl se před ní sám Galliffet krvežíznivý,
což nemíjela jí věčně potupná slina lidská,
což dokonce sama smrt neváhala tak dlouho?
Nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický?
Že ovšem nevěřila v boha a naši církev,
to přiznám, přiznati musím; však pánové, na srdce ruku,
kdopak z nás ještě věří v dobrého starého pána,
jejž pomáhali jste pilně uložit k věčnému spánku?
A co se týče té církve, přiznejme si to také,
že já i vy pečujeme jen svorně o její blaho,
by chléb mohla nám dávat, chléb, pečeně a víno.“
Tak tedy ďábel se rozohnil. A nepovšiml si ani,
že v komnatě potemnělé nezbylo živé duše,
neb kardinálové sešli se pod stolem pomalu všickni
a z dosahu ďáblova ohonu po čtyřech odplížili se
a beze slova dveřmi zmizeli, za nimiž komorník chrápal.
Tu ďábel usmál se, snesl se do křesla Oregliova
a zadumal se nad stolem, pravicí opřev hlavu,
a levicí upaloval si v malém plaménku svíčky
na ohonu konečky chlupů. A když ho již zápach
ke kašli dráždil, vstal pomalu a zamručel tiše:
„Jen pro mne snášejí práci. Však námahou jsem již zdrcen
a cítím, že i já ve hrob spěji, dost napracovav se pro ně.
43
Oh, bláhoví, nepomýšlejí, co beze mne sobě počnou.
Vždyť skuteční svatí lidstva nadarmo nepracují.“
Pak protáhl se. Záda si narovnal. Zmizel.
44