EPILOG
Oh, smutná vlasti má, kde tolik toho vadne,
co slibovalo nám ty nejkrásnější květy,
co slibovalo květ i zdravé plody ladné,
jichž míza posílí pro boje, skutky, vzněty, –
oh, smutná vlasti má, je někdy tolik žalů
nad tvými lukami a poli, vrchy, lesy,
že smutek do duše a chabost v život svalů
se plíží tesklivě, až člověk hlavu svěsí.
A příliš černě zří pak osud země malé,
kde prsty římské lži tak nelítostně kradly,
kde z pohraničních hor zní skřeky neurvalé,
řeč impéria, sen o národech, jež padly;
kde národ zbitý kdys na opukové pláni
tak nerad procitá pro život velkých cílů,
má jedy v krvi své, jež promluviti brání,
má vůdce zbabělé a karaktery z jílu.
A přece v jasný den, kdy slunce proudy sladké
nám lásku k životu a víru v lidi vrací,
to naše bytí zlé se nezdá z půdy vratké
a beznadějné růst pro bezúčelnou práci.
Nad mrtvá poupata se květy plné týčí
a svrasklé padavky ve šťastném zrání mizí;
pod všemi mlhami to po životě křičí
a z mnoha zřítelnic rád plamen šlehne ryzí.
113
Přes všechna váhání, přes prodajnost a zrady
strom roste v kořenech, strom roste ve větvoví...
Že ve tmách ztracen cíl? Že nevíme si rady?
Toť světa choroba. V tmách den však blýská nový.
Snad cíl nám velký dá a o cestě nám poví.
114