PROSTÉ SLOKY

PROSTÉ SLOKY
I
Miluji hvězdná nebesa pro jejich hloubku a krásu, pro jejich modrou záhadu plničkou třpytného jasu. Napohled úsměv, ticho, mír, ve skutečnosti strž světů nejhezčí, nejpodivnější bez bohů a jejich tretů. Stanul jsem v noci lednové uprostřed nesmírných sněhů: velebnost hmoty chápal jsem a v srdci pocítil něhu. 136 II
Nevíme kam a nevíme proč, záhady všude je tolik; nebesa hvězdná podivná jsou, podivný květnatý dolík, tak jako každý života děj, černých těch borů tam zrání – i to, že dřepič z kaváren, já, šťasten jsem na sněžné pláni. 137