MAKOVÁ KYTICE

Stanislav Kostka Neumann

MAKOVÁ KYTICE
Na lukách dole řinčely kosy, nahoře v polích perlami rosy pomalu brodil jsem se jak zvěř; z ranního navracel jsem se lovu, ze všech stran kynul mi pod nebem z kovu kvetoucí šípkový keř a keř. Ale já mimo šel a jen jsem stanul všude, kde rudější makový planul dnes ráno rozvitý květ. Pole a pole mou skládala kytku, smělou a veselou, zářící kytku, na kterou hleděl celý svět. V dědině teprv se probouzeli. Jen dělníci jdoucí do práce zřeli po očku na kytku červenou. V kalném tom šedivém dnešním ránu do květovaného dal jsem ji džbánu, na okno postavil – barvu svou. Zpívá a jásá. Pomoci nelze křesťance Marii, židovce Else, každá ji políbí pohledem. Sedláci, měšťáci, profesoři líbají kytku. A kytka hoří drzým a pohanským plamenem. 188

Kniha Básně 2 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 3) (1965)
Autor Stanislav Kostka Neumann