ZPĚV SVĚTEL Z NEVĚSTINCŮ
Nezveme občana, který mimo se plíží
s holí svou silnou a s bouřkou na hlavě,
nezveme studenta, jejž srdce tíží,
nezveme dělníka, jenž hledí pátravě,
nezveme sen a nezveme mužství,
rozpakům neslibujeme lásky ni dobrodružství –
nezveme vojáka, jenž přímo míří,
ni tebe, blázne se soucitnýma rtoma,
nezveme opilce, jenž se světem víří,
ni povalovače, jenž tu jako doma,
nezveme nikoho a nevoláme,
my neslibujeme, nelákáme –
svítíme.
V hlubokých uličkách v temnu a na dně
tvoříme vředy, horečně planoucí,
poněvadž kuplíři zbarvují zrádně
chlad našich plamenů na vášeň horoucí,
ale my konáme půlnoční svou práci
bez lásky, bez vášně jako stroje žací:
jednoho po druhém, když na dosah stane,
klademe s klidem hrobníků-starců
na máry lásky, z nichž smutná neřest vane,
nejsouce z lupičů ani z dárců,
sloužíme na povel fabrickému chodu,
jenž by snad zšílel bez našich doprovodů –
svítíme.
Jsme smutná světla unavená vezdy,
jak zmučen stále připadá nám svět,
jsme uvězněné, neduživé hvězdy,
zavřené v tančící, špinavý lazaret;
za zpěvu, jenž se podobá stonu,
za hluku lidských i kovových gramofonů
33
z ručky do ručky kolem jdou těla
k podivné, nečisté vivisekci,
neřestné ruce a nestoudná čela
zbloudilým dávají bolestnou lekci,
my však tu nejsme neřestí ni ctností,
a smutek náš je smutkem povinnosti –
svítíme.
Nezveme nikoho v dosah kruté pasti,
my osvětlujeme jen nitro peleší,
a neslibujíce radostí ni slastí,
že jsme tu, aspoň na tmu nikdo nehřeší.
Nezveme občana, jinocha ni blázna,
krok nepoháníme, když rozmýšlí se vázna,
svítíme, vidíš, obrať se, chceš-li;
vidíš-li růže, kde šminka jen rdí se,
béřeš-li za zlato zlámanou grešli,
za sladké ovoce padavky na lesklé míse,
my, světla smutná, smyslů ti nekalíme,
my nelákáme ani nebráníme –
svítíme.
34