ZPĚV ZIMNÍ
Ty ploty, několik chalup a holých stromků
a vzadu na stráni koruny stejné holosti
na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh,
ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku
ti vrabci, strnadi, kosi, plní starostí,
toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih.
S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme,
jakmile modré záclony jsme odhrnuli a jejich kytice,
s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan
a od něho se odloučíme, jen když se ženou, s dítětem dlíme
anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice,
cizí i známé jako pařížský bulvár a cesta karavan.
Nesmíme zapomenouti však na dráty elektrické!
Na devaterou linku naší oblohy,
jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru nebo vdol!
I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské,
jež raduje se tu ze své krásné polohy
a těší se, och, tak se těší na první jarní stvol!
Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí,
poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny,
toť kousek jen pravdy: i pevně jsme sepjati s ní
jak ona s Moravou, a Morava ve svazku mizí
s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny,
jež u nebe zcela jistě jako chorál zní.
Hlad, touha a láska, vítr a luční květy
tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice,
jak silné věci nás pojí se vším a se všemi,
51
Verhaeren, Dostojevský, Rabindranáth Thákur a F. T. Marinetti
právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice,
jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi.
52