STAVBA VODOVODU
Očadlá bohyně s ovětralou tváří,
s vypráhlým věčně hrdlem, se železnými stehny,
s rukama černýma a s hlasem staré běhny,
ve zracích pánovitých krvavou majíc záři,
divoce rozkřikla se v našem údolí,
až v dáli rozsévač ji slyšel na poli.
Tu práce ohromná, urputná, drsná a dravá
rachoty, ranami, ropoty, ryky a rázy
se rozehřměla náhle a v země ňadra zdravá
vrazila rudý prapor na žerdi plné sazí.
Ach, běda přemoženým!
Nad jara znameními, vpolíbenými jemně
na břehy řeky, luka, lesní stráně a žleby,
vášnivě zatřepotal se. Tu prchala z děr země,
děsivě rozrážené geometrickými hřeby,
zvířata sotva procitlá, ptáci oklikou míjeli
a zeleň brutálně napadená se udiveně chvěla.
Ach, běda přemoženým!
A staré buky a duby, nežli se rozešuměly,
sraženy zaryly s rachotem rozvětvená svá čela
v zdrásanou, rozrytou půdu. A tiché kdys, lahodné cesty
pukaly otřásajíce se pod balvany a gesty
hnědého davu cizinců, jež vlaky sem lhostejně vrhly
odkudsi z podivných dálek, by do dědin zbojnicky vtrhli,
kde vůně dýchají
a mír.
Osmahlí, při práci polonazí a v krčmách fantastičtí,
až na nůž ukrutní ve vzteku a při táhlých písních tak lidští,
jazyky všemi mluvíce
a všechno znásilňujíce,
112
žoldáci války velebné, inženýrské a plodné,
daleko od macešské půdy své rodné
se vrhli do bitvy s údolím a jeho valy,
ničeho nešetříce cesty rozbili a vrchy provrtali,
ve vřavě, řinkotu, řehotu
žerouce robotu.
Železa kobrtavá rapsódie
jak blasfémie
řinčela s nimi,
a zelenými
útoky svými
ze strání odpovídal jí jarně rozmáchlý kraj,
střeha svůj taj.
Kladiva, špičáky, páky poskakovaly,
cval koní okutých s jiskrami pod kopyty,
kovy a kameny kovovou kaskádou tepaly,
černými zrcadly zelené pohlcujíce kmity.
Sekyry bily a pily skřípěly,
hltavě hlodajíce na patách lesů,
řetězy úpěly
v rytmické údery děsu.
Umřelo ticho po kilometrech v našem údolí,
řev dynamitu slýchali lidé na poli.
A mřely louky u řeky zdupány, zaneseny,
s hnědými děcky hnědé hospodařily ženy
na jejich smutku, ženy z baráků
a lidé z kantýn, jež v soumraku
koulely žhavýma očima, hulákaly
a písně podivné lkaly.
Vrchům se z boků řinula hlína čerstvých ran,
kamenné cáry z těla jim trhali divoce;
zvlčilé náspy rostly, balvan se stavěl na balvan,
v klín řece padalo těžké, hřmotící ovoce,
113
ze strání padalo, pršelo, řítilo se
neočekávanou úrodou,
nedbajíc květů, ni trav se koupajících v rose,
ni vln, jež bublavě jdou,
nedbajíc keřů, a stromům,
podobno hromům,
smrtelné zasazovalo rány,
jež rozedrány
zely a krvácely.
Na pomoc svalům a kovu
les mrtvého dřeva se vypravil,
podroben přísnému slovu
podpíral, spojoval, nesl, kryl
prkny a fošnami, koly, latěmi, trámy,
bohaté bohyni budoval provizorní chrámy,
a mrtvé věci odpravit živé pomáhaly
a pronikly skály.
Železa, dřeva a kamene symfonie krutá
tak rostla řízená řevy a kletbami,
zatímco venkovská země výhružně †††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††olí
nahoru dolů přes kopec, pod silnice a do polí.
A na nádražích vagóny chrlily již
rour železných černou a dunící tíž.
Sedlákům s potahy propité znova plníce měšce,
housenky černé po cestách se rozlézaly těžce,
na lukách řadily se
housenky černé a lysé
a zkoušeny, rozváženy, spouštěny,
114
spojovány a pohřbeny
pak v příkopy, beton a tunely
zmizely.
Nesmírný, černý a dutý had
pod naši půdu plnou vnad
byl zaklet,
had pukající,
se mstící
pod naši půdu byl zaklet. –
Tak po léta
vznešená, krásná, sprostá, prokletá,
dávajíc život, dávajíc smrt
po boku tvora, jenž bůh jest i krt,
zpívajíc písně, nadávky říhajíc,
do set a tisíců všeho čítajíc
ohromná práce pod rudým praporem
byla tu domovem.
Jak pán si počínala v našem údolí,
jak vítěz připadala lidem na poli.
Zprzněná půda nelenila však,
u zeleného stál zelený mrak
potopou hroze zelenou.
A sotva místo některé opustil cizinec,
jak rozsévačem vystřídaný opustil je žnec,
a silou nesmírnou, silou spojenou
kraj celý se vrhl na ně se všemi živly
a ze všech stran,
vteřiny s milostným úsměvem na souhlas kývly,
a zacelovači ran
se dali do díla.
Od hotového tunelu se odplížily stroje,
malinký průhled za sebou zanechavše,
hynuly vetřelců lomozy a řídly vášnivé roje,
115
neb zápas končil, a na vše,
co počítající zanechal tvůrce a vrah,
kraj mrhající ruku svou vztáh.
U vrchu prohlodaného nová vyrostla stráň
z kamene holého, plného hran a hrotů,
z kamene bledého jak mrtvá, studená skráň,
a navršenou svou hmotu
ve žlebu bujném jak přízrak přísně přímila,
jako by ani z domácí půdy nebyla.
Však lesů ševely širé šelestily šerem,
šuměly, šepotaly poznámky ironické,
a koruny se rozpínaly uvolněným směrem
nad dílo zpupnosti lidské.
Sluncem a lijáky, větrem a mrazem
a semeny
započal útok, a na jaře rázem
jak plameny
vytryskla zeleň nad kámen,
jenž rozleptán a omámen
byl mechem již.
Tiše a pomalu kamenný přízrak byl pohlcen,
se zvěří se vracející se vrátil zelený sen.
Děj podobný neustále se všude děl,
kde urovnanou půdu opustil nepřítel.
Na zaschlé rány, nové hráze, cesty scelené
padaly květy, padala semena, padal svátý list,
v ústraních znova ožilo ticho zelené,
do nových skulin se vracel drobný živočich jist.
Očadlá, robustní bohyně s gigantickými sny
a s mravy zestárlé pouliční holky
116
kams jinam dávno se vrhla vykřiknout v jarní dny,
jimiž se oráč ubírá za pokojnými volky.
Od lučin znova osetých dole v údolí
odešel dobrý hospodář nahoru do polí.
Jen tu a tam drobné stavby a ploché ventily
cos o minulém zápasu ještě pravily
a prostě vypravují dosud –:
že Města marnivý osud
tu pod naše lesy a lada
černého zaklel hada
a jeho útrobami posílá vodu
smutnému rodu
svých zajatců...
117