V BOUŘLIVÉ NOCI
Poslední letní bouřka,
ze všech sil třesouc domem, v němž spím,
vyhodila mne z lůžka,
okna řinčí, dunící prostoru klín
trhají šikmé proudy
a rychle za sebou zapaluje se svět;
zdá se mi, že se zhroutí
za mými zády zeď.
Otáčím knoflík elektrického světla,
aby mi síla blesků tu zbledla,
abych se spojil s předměty klidnými,
jež kolem stojí po pokoji
a ruce podávají mi.
Pak opět uléhám, oči zavírám,
a – náhle – nejde již o mě.
V šílených proudech z nebeských bran
po mostě v kotli, kde se to potmě
s rachotem vaří,
sama a sama, kol kopce se sráží,
hltajíc psotu a pro jistotu
bajonet s puškou držíc vodorovně,
snad schlíple jak štěně, snad jak zoufalec vzdorně,
plíží se hlídka.
Vidím ji. Vidím toho vojáka, v zběsilé bitvě živlů
titěrný, trpný střed,
který však musí veškeru hrůzu
celým tělem a tak zdlouha
jako vysušená houba
vypíjet.
153
Jak na něj myslím ze svého lůžka!
Jak hroznou zdá se mi hrozná bouřka,
že on tam stojí!
Kobyly lijáku lavinou letí,
kořeny nebes i země se chvějí:
mě toliko myšlenka na něj však bolí,
dětinská myšlenka, jako by nemohlo
nic horšího potkati muže onoho,
jako by v úkrytu nebděla pěst,
bohyně krutá a bezděložná,
jež za měsíc snad, za týden možná
smykne jím po prachu, kamení cest,
mrští jím do vagónu,
pošle ho v jícen krve a stonů,
v lijáky železa.
154