OKNO
V šerý, zimomřivý den
vysílen a ponížen
pobíhal jsem po baráku
jako v pasti hladná myš,
jako bych byl z šedých mraků
vypil všechnu hořkou tíž,
hořkou tíž a hořký jed,
otrávených květů med,
rmutu číš.
Tak si člověk zastůně,
padá, spadne do tůně,
do propasti, do bolesti,
za bol, pod bol, v stínů svět,
odkud nemůže se vznésti
jako pták, jenž ztrácí let,
v louži umáčený pták,
jako zaplavený zrak,
zmrzlý květ.
A tu zrak mi zabloudil
k oknu, kudy svit se lil
jasněji než ostatními;
my tu potopený vrak,
venku svět se znameními
napsanými na soumrak:
samé věci z pohody,
oltář boha úrody,
půdy znak.
Pod oblohou z mlh a chmur
žlutý lán a bílý dvůr
mezi košatými kmeny
semknutými do shody,
238
pestré kravky, stoh a ženy
s mlékem, chlebem, porody
a pak širá silnice,
po níž tančí střevíce
svobody.
V oku svitlo dětinně,
jako po chmelovině
čeřila se teplá vlna
nervů zvadlou kyticí –
náhle hruď však byla plna,
džbán se potápějící,
stesku, jenž mne stáhl zpět
na dno vraku, v stínů svět
studící.
239