NÁROD
Od Bílé hory až po Chemin des Dames
poznával bolest ve všech podobách
po tři sta let,
bez jediného druha, opuštěn a sám,
hřán láskou k vlasti tápal v temnotách
tak chud a bled,
a znovu rostl, sílil, vydal květy,
zasáhl ve chvíli, kdy děla s kulomety
měnila svět,
a silen, hoden toho, co teď chtěl,
vykřikl do světa, jenž hřměl,
své právo.
Od osmadvacátého října na svém pán,
úsečným, usměvavým gestem přeraziv
habsburský spár,
pevně a zraky světa sledován
ujal se správy měst i niv,
utlumil žár
v svém nitru, kde hořelo jak v dole,
chopil se práce jako poutník hole
a v doby var
vykročil nezlomený tíhou břemene,
jha, z něhož tryská svěžest pramene,
svobody.
Leč přijde den, kdy doba přichází
a jako osud přísná povinnost
stavěti byt,
byt národu, jejž v proudu bez hrází
udržet může pouze jeho ctnost
a věrný cit.
Na retech statisíců otázka se chvěje:
259
Chápete vítr, který světem věje,
a zraků svit?
Řítí se trůny, zřítí se i víc.
Jen jedno živí klidný úsměv zřítelnic:
Spravedlnost!
260