NA JARNÍM SLUNCI
Ach ty má umíněná prostoto svatá!
Ona se mi tu celičká svlékne,
poněvadž slunečná hodina zlatá
po stráni v tichu k poledni se vlékne,
poněvadž je to prý zdravé,
poněvadž je to hezké, být smědou,
poněvadž... poněvadž... cožpak vím,
na stráži sedím a broukám,
na stráži pod keřem šípkovým
a koukám.
Plujeme, plujem na kousku kraje,
vznesl se s námi k nebesům,
dole je Vltava, flašinet hraje,
parníky, přístav, lidé a šum,
leč u nás pokoj a ticho
jak u pecnáře, když těsto kyne,
však také kynou jí ňadra i břicho,
počkej, ten mravenec neslušný zhyne,
a slyš, jak divoký holub vrká
na dubě.
Kdyby se opravdu tenhle kout země
chtěl s námi utrhnout,
zlé ještě hlouběji zanechat plémě
a plout, plout, plout,
tu stráž bych neseděl, svlékl se taky,
pro ni a větřík, pro oblaky,
sluncem bych dal se svléknouti z kůže,
zhnědl bych, omládl a ztratil rozum,
voňavým kvítím vystlal jí lůže,
píšťalu pěknou bych vyklepal z bezu,
šípkový keř by věděl, že rozkvete,
až si k ní vlezu.
406
Plujeme, plujem, svítí mi nahotou,
vždyť je to tak prostá a jasná věc
na slunci v trávě.
Nechoď sem, člověče, se svou hlupotou,
poledne kol nás je šírá klec,
před mříží zůstaň, najez a prospi se zdravě,
ať lajdák jsi, nebo myslivec.
Pst, posečkej, ticho, posečkej!
Plujeme, plujem na zeleném voru,
hudba nám v srdcích jak včeličky bzučí,
ve vzduchu, v hrdlech ptačích je med.
Jsme kousek štěstí, svobody, míru,
nad věci dole, jež lhou a mučí,
jsme prostoduchý vzlet.
Posečkej ještě jen chviličku,
pohleď, jak sen jí usedá na víčku,
posečkej!
Pst, ticho, pst – nebo kormidlo vezmi,
pomalu, po slunci ten vor náš vez mi,
nespěchej:
než s medem ten bílý krajíc dne tu sníme,
však my se domů doplavíme,
pomalu, po slunci, dej se vpřed,
bydlíme: Smíchov, 940.
407