VII
Ty nevíš ještě, jak se někdy řítí
Ty nevíš ještě, jak se někdy řítí
nám v bezdno čas.
Ty nevíš ještě, jak nám život někdy
pod rukou mizí.
Smrti se nebojím, vždyť život jindy
i bolí tak,
že tuhle dovolenou uvítal bych
s úsměvným klidem.
Však na světě je tolik strašné krásy,
jíž se ti chce,
a tolik štěstí, které rozkvétá jen
ve vzácné chvíli,
že taká vteřina, když propaseš ji
a provždycky,
je oloupením bytosti tvé celé,
života tvého.
Života, který pro chudé a dobré
je krátký tak,
neb na každou jim krůpěj štěstí, krásy
čekati dlouho.
Rozumíš, strome? Jak se nyní řítí
mně v bezdno čas
a jak mi stále znova život nyní
pod rukou mizí?
Vždyť z tebe jen mě ovívá dech štěstí
a života,
vždyť tys jen krása, kterou nyní chápu,
vyznávám, hltám.
22
A uvaž teď, co dnů a hodin ztrácím,
když nemám tě
ni na dosah svých úpěnlivých očí,
spálených můrek.
A uvaž jen, co dnů a hodin ztrácím,
jež z hlouposti
snad sám si mařím, žebrák příliš plachý
u tvého prahu!
23