XLV
Na tvrdé lavici tvrdě natažen
Na tvrdé lavici tvrdě natažen
poslouchám vrčení vlaku.
Jsem fakír, asketa a vraždím sen,
mám 170 tlaku.
Vagóny ženou se nocí deštivou
vpřed k mechanickému cíli.
Pět let už hynu horečnou chorobou
a jsem jen srdce, jež kvílí.
Vagóny, vagóny, básník-vězeň zřel,
jak rozletíte se v dálku!
Také jsem kdysi takovou touhu měl;
jen černou kávu mám v šálku.
Vyháním jedem krutého žalu jed,
připraven složiti kosti.
Těžko se žije, když potuchl vznět,
zanikl v bezednosti.
Jsi temná bezednost, sametová noc,
vše se mi propadlo do ní.
Mně ni smích poetův nejde na pomoc,
to řehotání koní.
79