LXVIII
Teď o samotě někdy se mi zazdá,
Teď o samotě někdy se mi zazdá,
že láska moje není již tak čistá,
jak bývala, když snů mých zbožná něha
svatozář tkala kolem bytosti tvé
a já si maloval tě volnou, krásnou,
jak kráčíš, žena přečistého srdce,
tou pracovitou básní naší lásky,
kterou mi vnukla hlubina tvých očí,
pro čin a štěstí nad malichernostmi
a sladké přístřeší po vřavě světa...
Ta křídla zlomilas mi, sen můj tone,
přátelství tvoje svíraje jak stéblo,
však láska trvá, žalář sladkohořký,
na jehož mříže tisknu horké tělo,
když v samotě mne vášeň oslepuje
a bledost tvá se stává rudým květem.
Mé srdce, dříve opojené sněním
o cestě ve dvou za růžemi světa,
svou krví zmučenou teď prahne pouze
po zakázaných růžích tvého těla...
Však spatřím-li tě zas, tu moje touha,
bolestná, prudká, sládne znova něhou,
a znova vím, že i má vášeň lidská
je čistá stejně jak můj sen i láska.
Jsi stále oltář vroucí zbožnosti mé,
jež se životem spojila mne čistě:
když polibků hold jsi mi zakázala,
hold slzí povol srdci bezmocnému.
103