XCVI
Netrhej roušku mezi námi,
Netrhej roušku mezi námi,
iluzí křehký mušelín,
nezkracuj dištanc mezi dvěma končinami,
ten modrý stín.
Chtěj pro mých snění kočovnické stany
být sladkou vidinou,
jak ševel hájů pobřežních z tvé strany
nechť plachá něha tiší bolest mou.
A ze strany mé, z pláže touhy věčné
po souostroví čisté radosti,
nechť jako vlnobití nekonečné
ti zpívá láska má své pošetilosti.
Nebourej mostu z lián pavučiny,
jež pojí sen a skutečnost.
Jsme bílé stíny, bílé stíny...
Buď v čistém vzduchu vrchoviny
se vzácným hostem vzácný host.
137