Jak zlatá bárka na oblačnu
se luna ještě houpá.
V dědině kohout řekl si však: Začnu,
koroptvím v polích do hlavy to stoupá.
Opravdu, noc vtom pukla
nad lesy vzadu;
v trhlině zoře komoně své shlukla
pro žhavou kavalkádu.
Jdu mimo, člověk pracující,
z dědiny na nádraží.
Vše zanechám tu, stromy pukající,
květiny, ptáky, slunce na zápraží,
všecko tak jiné nežli v městě,
talíře medu, džbánky vína,
a do fabriky po té dlouhé cestě
mě zavře přes den otročina.
Můj krajíc voní sklizní z půdy rodné.
Toť všecko, co si nesu
z venkova do práce a z noci do dne.
A když pak znova noc se plíží z lesů,
potmě se vracím.
Mátový večer voní čerstvým kvítím,
ostatní jaro ztrácím –
a téměř vůbec vše, co život činí žitím.