ČLOVĚK S KRAJÍCEM

Stanislav Kostka Neumann

ČLOVĚK S KRAJÍCEM
Jak zlatá bárka na oblačnu se luna ještě houpá. V dědině kohout řekl si však: Začnu, koroptvím v polích do hlavy to stoupá. Opravdu, noc vtom pukla nad lesy vzadu; v trhlině zoře komoně své shlukla pro žhavou kavalkádu. Jdu mimo, člověk pracující, z dědiny na nádraží. Vše zanechám tu, stromy pukající, květiny, ptáky, slunce na zápraží, všecko tak jiné nežli v městě, talíře medu, džbánky vína, a do fabriky po té dlouhé cestě mě zavře přes den otročina. Můj krajíc voní sklizní z půdy rodné. Toť všecko, co si nesu z venkova do práce a z noci do dne. A když pak znova noc se plíží z lesů, potmě se vracím. Mátový večer voní čerstvým kvítím, ostatní jaro ztrácím – a téměř vůbec vše, co život činí žitím. 169

Kniha Básně 4 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 10) (1984)
Autor Stanislav Kostka Neumann