ZPĚV PRO RÁKOSNÍKA
Bratříčku hovorný v dozrálém rákosí,
známostí naší se srdce mé honosí
dnes, trochu pozdě věru,
jako bych teď teprv, když je mi šedesát,
v bídě a hrůze, jež světem jdou spalovat,
měl syna nebo dceru.
Na jaře, když tvoje r znělo vítězně
nad vodou, zarůstající tak líbezně,
a na tři rákosová
zelená stébla sis hnízdo tu zavěsil
visuté, měkké, jsem s tebou se seznámil,
a byls má láska nová.
U vody tvému jsem naslouchal kirikrí,
po smaragdovém jsem zatoužil mimikri,
mírumilovné sloze.
Ve vodě vyrostla zelená doupata,
stulíky vyzvedly k hladině poupata,
tvůj svět mi kypěl k noze.
Od jitra do šera zpívals a varoval,
na dlouhých stéblech ses půvabně kolébal,
nad vodou létávals věncem.
Chodil jsem na lov a chodil jsem za tebou,
pro balzám na rány za čirou písní tvou,
jakoby za milencem.
Teď už jsi dozpíval pro samé starosti,
děti ti křičí a dělají hlouposti,
mlh plno v našem kraji;
179
onehdy jedno se o prut mi zranilo,
tuhle zas jiné se málem topilo,
rány se otvírají.
Den se nám krátí a smutky se vracejí,
život náš pije jen z dalekých nadějí,
měl jsem tě dříve znáti,
dokud nám prosté dny pokojně plynuly,
dokud jsme k iluzím míru se vinuli
a čas nám zdál se státi.
Tehdy jsem z lásky chtěl splynouti se světem,
v němž jsi ty doma a já už jen vetřelcem,
jinak bych měl tě v lásce.
Zapomenouti jsem přával si na lidi,
člověk se za lidi tisíckrát zastydí,
z cesty jsem chodil chásce.
Smávali jsme se jí nahlas i potichu,
teď však nám dávno už nebylo do smíchu,
láska se zkřehle krčí...
Šelestíš v rákosí s chladnoucím větříkem,
není ti do zpěvu, a mně to rejstříkem
jen jedovatě vrčí.
180