BÁSEŇ
Josefu Horovi
Měls pravdu: jako na hřišti míčem by kroužiti měla,
tisíci, všemi obdivována.
Aby však hračkou dutou, prázdnotou neduněla,
bochníkem spíše žitným lačnému zavoněla,
ovocem smála se, do klína střásána.
Měls pravdu: jako avion měla by padati z nebe
na každou náves, hod a neděle.
Po celé republice denně rozdávat sebe,
světlo a teplo a naději všem, které život zebe,
odvahu těm, kdož dýchají nesměle.
Měls pravdu: půvabné ženě by mohla podobna býti
a ulic pohledy si skromně domů nést.
Z těch pohledů však čiší jen kruté živobytí,
z nich neuvil bys poctivě lahodnou kytku kvítí
a nesetřeseš jejich smutek ze svých cest.
A pravdu měls: i dělníkovi se může podobati,
z dlaní svých horkých krmiti ostatní.
Dělník však, aby nescípl, i zbrojařům dá žráti;
báseň je ze vzácné látky, jež nedovede lháti,
a nekoupíš si ji za minci dní.
Siréna houká v přístavech, siréna v továrnách ječí,
lákají dálky, neláká běžící pás.
Krásný je svět, a mrzké dílo panských lečí,
se ctí lze mluviti ještě jen jednou jedinou řečí,
z dálky nám kovově zvoní jediný hlas.
222
„Nenávidějí ho, ale mysliti na něho musí.“
Takový osud i básním jsi kdysi přál.
Šli básníci však pochodem kapitolských husí.
V pomyjích buržoazie se poezie dusí.
Vladimír Iljič stojí nade vším dál.
223