BÁSEŇ

BÁSEŇ
Josefu Horovi
Měls pravdu: jako na hřišti míčem by kroužiti měla, tisíci, všemi obdivována. Aby však hračkou dutou, prázdnotou neduněla, bochníkem spíše žitným lačnému zavoněla, ovocem smála se, do klína střásána. Měls pravdu: jako avion měla by padati z nebe na každou náves, hod a neděle. Po celé republice denně rozdávat sebe, světlo a teplo a naději všem, které život zebe, odvahu těm, kdož dýchají nesměle. Měls pravdu: půvabné ženě by mohla podobna býti a ulic pohledy si skromně domů nést. Z těch pohledů však čiší jen kruté živobytí, z nich neuvil bys poctivě lahodnou kytku kvítí a nesetřeseš jejich smutek ze svých cest. A pravdu měls: i dělníkovi se může podobati, z dlaní svých horkých krmiti ostatní. Dělník však, aby nescípl, i zbrojařům dá žráti; báseň je ze vzácné látky, jež nedovede lháti, a nekoupíš si ji za minci dní. Siréna houká v přístavech, siréna v továrnách ječí, lákají dálky, neláká běžící pás. Krásný je svět, a mrzké dílo panských lečí, se ctí lze mluviti ještě jen jednou jedinou řečí, z dálky nám kovově zvoní jediný hlas. 222 „Nenávidějí ho, ale mysliti na něho musí.“ Takový osud i básním jsi kdysi přál. Šli básníci však pochodem kapitolských husí. V pomyjích buržoazie se poezie dusí. Vladimír Iljič stojí nade vším dál. 223