A říkávám si denně,
A říkávám si denně,
když bývám zbit jak štěně,
proč na Tebe jen myslím
v tom životě svém syslím,
že jsi jak všecky ženy,
květ země roztoužený,
leč marnivý a planý,
předsudky nahlodaný.
A přece denně znova
Tvá krásná sbírám slova,
v Tvé tváře šerosvitu
po moudrém slídím kmitu
žíznivě, lačně – ženo,
jíž bylo usouzeno
s básníkem chvilku jíti,
také si zabásniti.
Dni věru nejsou nudny!
Jak do hluboké studny
spouštím se, vzplanu, blednu,
leč nedosáhnu ke dnu
Tvé bytosti, kde pryští
a kříšťály se blyští
myšlenky, city Tvoje
z věčného svého zdroje.
Tu z temna hlubiny té,
kde poklady jsou skryté,
ke světlu vzhůru hledě,
osudu v dlani sedě
tak mezi nebem-zemí
se všemi nadějemi,
jen více miluji Tě,
Ty velikánské dítě.
294
A náhle vím, že vzkvésti
tu může krása, štěstí,
když ruka osudu Ti
vyzdvihne v mocném hnutí
hlubinu Tvého nitra
ze studny v jasná jitra
a na svobodě dá Ti
fontánou zaplesati...
V okovech všedních mocí
chátráme věčnou nocí,
a naše krásy vnitřní,
vše čisté, lidské, jitřní,
se krčí pod popelem,
jdem se sklopeným čelem
a jsme tak často malí,
jak pták, jejž oškubali.
Leč moci setřást pouta
a z mrzáckého kouta
svobodně zdvihnout čela!
To bys mi zazvučela
kříšťálem, stříbrem, zlatem!
Vzplanuvše slunovratem
sypali bychom v žití
dobra a světla kvítí. –
295
Z 19. na 20. 2. 1927