Elegie
Se svou láskou k milostné ženě, vzrostlé
jako vzácná bylina v slunné stráni,
narozené pro světlé okamžiky,
od věku stejné,
k věčně staré, věčně i mladé ženě,
jejíž gesto z růží je, ze zlata smích,
a jež milována chce býti dosud
způsobem starým –
se svou láskou ke kráse nahé, živé,
která slavně promítá tvůrčí rukou
země děj i člověka sny a vášně
do hlubin, k výši,
jako bouře srpnová osvěžuje,
s tváře země líčidlo staré stírá,
ale zhanobena jen býti může
pokrytců pláštěm –
se svou láskou k myšlence neprodajné,
beze strachu k důsledkům přímo jdoucí,
jako orli na skalách mávající
perutí volnou,
která ještě rodí se někdy tiše
na ostrovech vzdálených všeho hluku
z chrámů, trhů, sněmoven tekoucího,
zítřejší vítěz –
21
se svou láskou k činu, jenž velikost svou,
krásu, hrdost, nezištnost zapisuje
ve spěž věčnou, v dějiny cizí davu
jepičích myslí – –
oh, jak osamocení, cizí, kletí
jdeme dobou kramářskou, zpustlým žítímžitím,
oh, jak osamocení, cizí, kletí,
zločinci, blázni!
22