HORKÝ VAN
[7]
Jak plavá broskev –
Jak plavá broskev, zdá se mi, že voníš,
jak zralý hrozen, zdá se mi, že chutnáš,
když ňader ovoce k mým retům skloníš,
a v dvojím ohni roztaví se stud náš.
Jak plavá broskev zraješ pro mou žádost,
jak zralý hrozen žíznivému kyneš.
Za všechny ženy touze činíš zadost,
když k teplu svému vyzáblost mou vineš.
Jak plavá broskev všechno tvé mne dráždí,
jak zralý hrozen jemně ojíněno.
Vzpomínku každou objetí tvé vraždí.
Oh, jak jsi sladká, moje hořká ženo!
9
Úsměv
Polibek růže hebké a rudé,
jež voní dechem a vzpomínkou
a vznítí srdce štěstím, jež hude,
tichoučkou, sladkomilostnou hrou,
polibek růže na rty mé chudé
– tvůj úsměv.
Stříbrný zvonec jako když vítá
za harmonického večera
na cestě v sad, kde šeříkem svítá
bělostný zámeček do šera,
stříbrný zvonec, který mne vítá
– tvůj úsměv.
Paprsek zlatý ve chvíli vratké,
jenž z mračen tryskl a zazpíval
poselství nové pohody sladké,
bělouše radosti řehot a cval,
paprsek zlatý pro štěstí krátké
– tvůj úsměv.
Nikoli smích, jenž pro kohokoli
bezděčně zurčí ti přes rety,
tvůj úsměv, úsměv, pro mne jenž volí,
pro mne jen něžné své zálety,
tvůj úsměv líbá, svítí i zpívá,
tvůj úsměv hladí a čary zná...
Srdce mé v ráj se okénkem dívá...
Oh, proč jen tak brzy zhasíná
– tvůj úsměv!
10
Píseň poutníkova
Že bránu jsi mi otevřela
ze šera v život, kde se skvěla
úroda lásky uzardělá,
bůh ti požehnej!
A já jsem vešel, smál se, kvílil,
já všemu věřil, vždy se zmýlil
a mnohdy jsem div nezešílil,
bůh tě zatrať!
Za sladké plody stromu tvého,
zář okamžiku upřímného,
za něhu po dnech bludu zlého,
bůh ti požehnej!
Však za to, že jsi pokořila
vždy znova lásku, která pila
s tvé dlaně, holubice bílá,
bůh tě zatrať!
U tebe měl jsem sladké zdání
o lásce, která do skonání
přes hoře světa květ svůj chrání,
bůh ti požehnej!
Že však jsi stokrát odkopla ji
jak s cesty kámen, a že v taji
tě přece musím milovati,
bůh tě zatrať!
11
Noci
Moje noci po tvém boku
jsou jak ptáci opilí,
kteří na slunečním jasu
příliš dlouho hýřili.
Moje noci bez tebe však,
to jsou ptáci zbloudilí,
kteří kamsi pod krov pustý
bojácně se skrčili.
12
Nezemru-li někde v mechu –
Nezemru-li někde v mechu
pod slunečním paprskem
u dubiny, která šumí,
okouzlený plavým snem –
jako motýl medu lačný
když se v louce tetelí,
k smrti spitý sladkým jedem,
zemru ve tvé posteli.
Nezemru-li v lesním stínu,
v boří, které zavání,
jako srnec hyne střelen
do slabiny pod strání –
zemru s tvými ústy v ústech,
ňader hroty zraněný,
vypustím svou velkou vášeň
mezi tvými rameny.
13
Květy lásky
Kvetly u nás rudé růže,
omamné až k neřesti:
ty jsi byla sladký červen,
který dal jim rozkvésti.
Kvetou u nás orchideje
hněvů, vášní, rozmarů:
bouřlivé jsi moje léto,
srpen krve ve varu.
Rozkvetou nám chrysantémy,
až zavoníš jesení:
velké, bílé, cudné květy
lásky, jež jest smíření.
14
Kdyby to naše slunce –
Kdyby to naše drahé slunce žhavé
dnes ještě bylo starým Heliem,
tím bohem, k němuž lidé modlili se
stojíce zpříma, okouzleni dnem,
kdyby to bůh byl zářící a žhnoucí,
jenž hore kráčí s krásnou slávou svou –
tu bych ho prosil, uprosil ho jistě
modlitbou vroucí, čistou, pohanskou,
aby jen ještě jednu krůpěj světlasvětla,
jímž jinde tolik již se naplýtval,
do nitra vložil tobě, sladká ženo,
jíž osud za milence blázna dal,
básníka, blázna, paskvil živitele,
jenž za krásou se honí chiméří,
básníka, slunce milovníka v době,
jež básníkům ni slunci nevěří.
Nikoli však, bys více milovala
ten jeho nikde nekotvící vrak:
já myslím, že s tou trochou slunce v nitru
bys líp ho aspoň pochopila pak.
15
Až zase –
Až zase, lásko má, mne ponížíš až k smrti
a stínů legion mi vpustíš do nitra,
až zapotácím se pod slovem, které drtí,
a půjdu nocí zlou bez víry do jitra,
to jitro, lásko má, kéž přijde v parné době,
kdy bouře divoká se chystá do lesů:
já pro květ ohnivý v tu bouři půjdu tobě
a, až se navrátím, jej v srdci ponesu.
Když v bouři kymácí se jedle jako tříska,
muž ten tu zesílí, když přišel ponížen.
A vichr, jenž se vrh’ i černá na mračiska,
i stíny vyžene, jež sejí ruce žen.
A blesků šílenství; jež rozpaluje dálky
a v světle jinakém nám ukazuje svět,
i v srdci básníka, jenž raněn přišel z války,
rozsvítí ohnivý a čarodějný květ.
Květ silných, chápavých a soucitných a věrných,
jenž hřeje paprskem a voní šalvějí
a ve dnech bolesti a horizontů černých
nejvíce v kalichu má sladkých krůpějí.
Tak bouří smířeno a živly pročištěno
se vrátí, lásko má, mé srdce s květem tím:
za vlastní nerozum tě odprosím, oh, ženo,
a za tvá slova zlá ti ústa políbím.
16
Co by to bylo za život –
Co by to bylo za život, kdyby hloupé štěstí,
to slepé mládě vyslané milostivými bohy,
do našich osudů se mělo nemotorně plésti
pro klid nám zlato dávajíc, pro komedii vlohy.
Co by to bylo za život, kdybychom na výsluní
vše měli, co dát mohou léta tučných krav,
zbytečně mnoho růží, včel, úsměvů a vůní,
zbytečně mnoho drzosti a nestydatých práv.
Umřela by nám radost ze zcela prostých věcí,
z luk, polí, hlubin lesních, kde v duby buší datel;
pod bledou tváří rozmar tlouk’ by se v zlaté kleci,
a nikdy bychom neprohlédli ledví sladkých přátel.
Teď dereme se těžce dál v nejistotu zítřků,
ni jeden od nás hořký kalich nebyl odvrácen;
čím sobě jsme a čím jsme světu – bez protekčních strýčků
jsme vítězíce nad horami vzteklých, černých pěn.
Co by to bylo za život bez bitevních smutků!
Z nich vyjít chceme jako děti veselí a tvrdí.
Platíme draze cenu nejlepších svých skutků
a konec konců máme nač býti prostě hrdi.
17
Připomenutí
Kdybych někdy snad zapomněl
pokloniti se květinám venku,
kámen polož mi, abych upadl
a celou tváří svou políbil je.
Kdybych někdy snad zapomněl
kvítí do vázy zastrčiti,
venku neroste-li, běž k zahradníkovi,
květin kytici kup mi.
Kdyby někdo snad zapomněl,
že mně mrtvému patří kvítí,
z rukou vytrhni mi dřevo, kov či perleť,
teplé růže vpleť mi mezi studené prsty.
18
JINÉ BÁSNĚ
[19]
Elegie
Se svou láskou k milostné ženě, vzrostlé
jako vzácná bylina v slunné stráni,
narozené pro světlé okamžiky,
od věku stejné,
k věčně staré, věčně i mladé ženě,
jejíž gesto z růží je, ze zlata smích,
a jež milována chce býti dosud
způsobem starým –
se svou láskou ke kráse nahé, živé,
která slavně promítá tvůrčí rukou
země děj i člověka sny a vášně
do hlubin, k výši,
jako bouře srpnová osvěžuje,
s tváře země líčidlo staré stírá,
ale zhanobena jen býti může
pokrytců pláštěm –
se svou láskou k myšlence neprodajné,
beze strachu k důsledkům přímo jdoucí,
jako orli na skalách mávající
perutí volnou,
která ještě rodí se někdy tiše
na ostrovech vzdálených všeho hluku
z chrámů, trhů, sněmoven tekoucího,
zítřejší vítěz –
21
se svou láskou k činu, jenž velikost svou,
krásu, hrdost, nezištnost zapisuje
ve spěž věčnou, v dějiny cizí davu
jepičích myslí – –
oh, jak osamocení, cizí, kletí
jdeme dobou kramářskou, zpustlým žítímžitím,
oh, jak osamocení, cizí, kletí,
zločinci, blázni!
22
U gotické trosky
Kdes na kopci, jejž nová tráva kryje,
a mezi stromy puklých pupenů
gotická troska, zkřehlá melodie
kdys vroucích modliteb a zbožných snů,
své věže kostru bezhlavou a dutou
se marně snaží hrdě povznésti
nad zeleň, která záplavou svou vzdutou
ji hrozí navždy pohřbít, oplésti
svým větvovím, jež zkvétá, lodyhami,
jež k ní se upínají hlodavé.
Je západ ohnivý. Jak země plamy
to šlehá za kopcem, že děravé
zdi věže mají žhavé oči, tlamu,
jež chrlíc oheň zeje dokořán
a čelistmi, plnými lomikamu,
nemůže zavřít kamenný svůj chřtán.
Tu sešlá kostra obra, že snad vstane,
si myslí ještě v jarním šumotu;
však pozdvihá jen před nebem, jež plane,
skrz naskrz prozářenou nicotu
a opírá ji, vyzáblá a zbitá,
o chrámu loď, jež dosud pod střechou.
Tu netopýr již drobnou kořist chytá
a, výsměch pisklavý, tu vede svou,
prázdnými okny hbitě prohání se
a s novou silou křídly třepotá.
Nic říci nemohou již hnáty lysé,
a dole šumí píseň života.
23
U dveří chrámových je hlučno právě,
tu rudé víno šenkýř nalévá,
za stolem jedni sedí, druzí v trávě,
a srdci chvěje sladká obleva.
Ke hmyzu, ropuchám a pavučinám
v tu zpustlou díru soudky postavit,
oh, to byl nápad! Sovy prchly jinam,
a zde teď možno při soumraku pít
a hledět na titěrné město dole,
jež zvolna jímá temnota a sen
a pohltí i náměstíčko holé,
že kalných světel pár tu zbude jen.
Vtip ohnivý je, nachové jsou city,
chlad vínem se a pláštěm odvrací,
zpod stromů tma se plíží, šepot skrytý:
u nohou žen tu prosí žebráci.
U dveří chrámových mok teče rudý,
pod stromy vášeň marně nemučí:
tu staří z měšťanské se léčí nudy
a mladí lásku drží v náručí.
Ke stromu hoch svou tiskne krasavici,
a jiný svou zas v trávě objímá.
Smích tlumený a šepot, vzdechy nicí.
Oh, jest jich plna vonná jarní tma!
A poslední svit na dívku-li padne,
když splynulý tě míjí temný pár,
tu odhalí to jeho světlo zrádné
běl nahých prsou a jich plný tvar,
24
a na ňadrech, jichž nezakrývá šátek,
v tom blyskne zlatý, ironický kříž.
Tak znepokojí srdce divný zmatek
a tělo shýbá sladce prudká tíž
u trosky gotické, jež jako kostra
padlého obra zvolna zarůstá
a neslyší van jarní táhnout zostra
ni polibek, jenž zvoní o ústa.
25
Zpěv na hoře
Na balvan nejvyšší stoupni si nahá,
nechť každý z údů tvých zaskví se, hovoře
vznešené kázání na hoře.
Blankyt je hluboký, země je vlahá –
ty, bílá a sladká, ty, krásná a mladá,
svatá je tvoje nahota.
Nad modré lesy a zelená lada
ejaja! vzkřikni ke chvále života.
Pták pískne radostí, vánek se zasměje,
zažárlí světla ručeje.
Ejaja, ejaja!
Život je krása, tanec a veselost,
ostatní vše je proroků skuhrání,
výdělek kněží, cnost, která zavání.
Ejaja, ejaja,
vesmír nás pozval na slavnost!
Vesmír je veliký taneční sál
pro skvělé, veselé tanečníky.
Že si nám smysl svůj poznati dal,
živote, díky!
Za rejem rej se věčností řine
s plamenným sluncem uprostřed,
v zákonném tanci vine se, plyne
nesmírný počet a nesmírný let.
Co slunce, to tanečník věrný a žhavý,
bez počtu tanečnic v objetí drží,
zlatými prsty k tanci je staví,
26
živé i mrtvé vede je
pro slavné dny a naděje
závratnou strží.
Za rejem rej se věčností řítí
neznámo odkud a neznámo kam.
Povel je: v slunečním objetí žíti;
ostatní vše je hloupost a klam.
Sluncí a zemí tanec je bez konce,
dvanáctá nechodí bíti tu na zvonce,
kohout zde nevolá k střízlivosti.
Zhasne-li slunce, jež rozdalo žár,
je to jen oddech, nikoli zmar,
znova se obrodí k ohnivosti.
K souloži plodného šílení
tanečník najde si tanečnici,
v objetí strhne ji spalující,
zanikne, zrodí se, splyne s ní –
a rej se za rejem dá v let
s plamenným sluncem uprostřed.
Ejaja, ejaja!
Vesmír je veliký taneční sál
pro skvělé, veselé tanečníky.
Živote, díky!
Všechno je z téže pohody,
z tance jsou všechny porody.
A já jsemvelikýjsem veliký král,
neboť jsem s tebou, má sladká a vlahá,
když ses mi dala celičká nahá,
tancoval!
27
Básník
Stokráte si řekneš, jak je sladko v klidu,
v němž si duch jak řeka na tišině hoví,
vzdálen velkých vášní bojovného lidu,
konejšící srdce rozumnými slovy:
v klidu rozkošné a moudré vzdálenosti,
v čistém vzduchu prostém zvířeného prachu,
kde jak zpěvné ptáče píseň blaženosti
jitřní mlze dáš i západnímu nachu –
ty blázne!
Neboť stokrát znova vybuchneš a vzplaneš,
s nezkroceným srdcem rozběhneš se k lidem,
zajásáš a zahřmíš, na tribuně staneš,
spálíš všechny mosty, jež tě pojí s klidem:
opět plamen jsi, jenž do krvava tryská,
rudý praporec, jenž obětí všech větrů,
bolesti, jež drásá, radosti, jež výská:
píseň odboje ti vzdorně srší ze rtů –
ty blázne!
Stokráte si řekneš, jak je blaze v boji,
když to v srdci kypí, v mozku rozpíná se,
za odvěké křivdy, když se divě hojí
děti běd a práce na ztučnělé rase;
stokrát za svou lásku v nerovnou jdeš půtku
s hmyzem nehodným i gesta pohrdání,
za svou pravdu, slovo bez mdloby a smutku
se světem se rváti chceš až do skonání –
ty blázne!
28
Neboť stokrát znova zradíš pustou vřavu
oklamán a zhnusen, zmrazen v srdci rudém,
nenávidě sebe, nenávidě davů,
za protivníky se zardívaje studem;
stokrát ztratíš víru v lásku, která souží,
v úspěch, smysl bojů, v sílu, která zvadla,
trosečník jsi, sketa, jenž se v úkryt plouží,
vlaštovka jsi, která cestou k jihu spadla –
ty blázne!
29
Vyznání
Miluji všechny lidi, miluji každého zvláště,
a co v nich se hněvem zřím, nevinni, věřte, jsou tím.
Hlouposti, vzteky a zločiny netrysknou z lidského srdce:
kdosi jen zabloudí v tmách myšlenek o příčinách.
Neslyší tichého souzvuku věcí s hůry i zdola,
každičké touhy i snu, cílů všech, veškerých dnů;
bloudí jak zvíře, jež přinesli z tropů, zavřeli v kleci,
zmaten je slabostí svou, nevědomostí a tmou.
Miluji člověka, variant hmoty bez konce vroucí,
a její nejvyšší čin z pozemských zdrojů a hlín,
chladnoucí planety bylinu s nesmírným života darem,
který je ze všeho stkán, čemu byl domov tu dán,
ssavce a dvojnožce s pletí hedvábnou v každé barvě,
s hladem a smyslnou lstí, se silou, jež se mu mstí,
božího syna čili vesmír v miniatuře:
Činů tvých legion jest, pro sny tvé bez počtu cest.
Pro tuto lásku svou však prchám v samotu lesní
před zjevem lidí se skrýt, skolébat srdce své v klid:
před tváří lidskou prchám, před maskou, gestem, řečí,
které jen mučí a lhou, zraňují oddanost mou.
Člověka toliko za nimi hledati, najíti možno.možno,
a to je nejdelší z cest... Noha má chabá však jest.
30
Záříjová iluse
Na zeleném předhoří sídlo vystavím si
z čedičových balvanů, z napuštěných dřev,
ukřižuji révoví na prohnuté římsy,
aby neslo do oken modrých hroznů krev.
V starém parku pustnoucím v stíny plné vůně
starých bohů necudných sochy postavím,
Venuše a Pomony s vášní v snědém lůně,
Bacchy, Fauny chlupaté, pány let i zim.
V houšti však, jež na podzim plno rudých plodů,
Priapovu postavím sošku topornou,
kamennému k oltáři povede tré schodů
mechem vlhkým zarostlých, zahalených tmou.
Vysoké zdi ohradní zevnitř zarůsti dám,
zevně temné víno psí spustí guirlandy,
k čistokrevným fenám zlým kleštěnců dvé přidám,
spolehlivých ve službách artis amandi.
Budou bdíti, aby mi lidé ctní a zbožní
dechem neotrávili vzduchu v sídle mém,
trávníky a stezky mé, krb a prádlo ložní
budou střežit před jejich slizkým pohledem.
Na tom sídle zeleném nebude však hluku,
dni ni noci neuzří ryčné orgie.
Muž či žena přijde-li s modlitbou v stín buků,
jejich srdce jako mé snem jen ožije.
31
Po mnoha cestách
Zelené větve, kvetoucí stvoly, ptačí písně,
kamkoli hnu se, ruce mi podávají,
měkké a teplé ruce, něžné prsty a dlaně,
přátelským světem tiše mne opřádají.
Sluneční paprsky, dech mnoha vonících věcí
silnější smrti vzduch, který dýchám, činí.
U mne jak lékař sedí, lék mi po lžících dává,
když něco ve mně postonávati míní.
Nebem i zemí jsem milován, myslím, a hýčkán.
Bárka jsem kolébaná pokojným dechem.
Nemohu proto nikdy dlouho být příliš smuten
přes díry ve dně, ucpané pouze mechem.
Lidé jsou ovšem jiní: jejich prsty a dlaně
příliš jsou držány smutnými věcmi mnoha,
takže jim nezbývá času podávati se prostě,
a co má uvítat ruka, odkopne noha.
Tkaninou nesmírně pestrou, šustící jako vichor,
globus nám ovinují marně i užitečně.
Dosti však, vtkáno-li aspoň dvakráte do ní tvé jméno:
rukama zlýma zlostně, dobrýma vděčně...
Bárka jsem kolébaná pokojným dechem věcí,
poněvadž kvetou, věřících všemu dění.
Bárka jsem po mnoha cestách, s mnoha děrami na dně,
bárka jsem nezakotvená, ale v snění
plynoucí, toužící v zátoku vykoupení.
32
Letní rozhovor ženy s mužem
– Tu sedím, vyšívám a nevidím než stromů
uzrálé lupení a skvrny slunečné,
jež svítí na trávě, a u zšedlé zdi domu
spícího kocoura... Však v dáli sopečné
jsou hory u nebes, tam bouří vodopády,
a města hučí tam jak moře zvlněná,
a moře zpívá tam své měníc slané vnady.
Oh, tam i jablka jsou jinak růměnná!
– Tu sedíš, vyšíváš
a šíji jak broskev brunátnou máš,
a ruce tvé měkké, sametové
jak roztančení běláskové
nad hedvábí se sklánějí a vzlétají,
že vidím náš sad
plničký vnad
a slyším v něm hudbu šalmají.
Jsi krásná v jeho zeleni
s rukama těma, jež nelení,
jak bohatá kněžna,
a kdyby ses tu rozepjala
a reflexům sladkým v pospas dala
svá ňadra sněžná,
jak dávná bohyně byla bys,
a med by u tebe hledal hmyz.
Jsi krásná, vznešená v našem sadě
tak jako královna v pyšném hradě,
33
však ve světě... ve světě byla bys list,
jejž srazí a ohluší větrů svist,
bezcitně šel by svět
přes pošlapaný vznět.
– A přece chtěla bych ty dálky navštíviti,
hor bílá temena a moří příboje,
a v davy veleměst se lačně ponořiti,
až do opojení pít jejich nápoje.
Tam jistě slunečno je zcela jinou lázní,
tam hluk je velebný a barvy bez šedi,
vše intensivnější, že zrak se zavře bázní
a přece šťasten jest dřív, než se zahledí.
– Tam, oh, tam,
toť věčný klam
jen těch, kdož marně touží.
Kdo vína dálek do syta pil,
dne jednoho se navrátil
jat steskem po rodné louži.
A to byl snad básník, snad dobrodruh,
ty však jsi pouze žena.
To byl snad básník, snad dobrodruh,
jímž promluvit přál si nějaký bůh
o dálkách slova, jež posvěcena
jsou teprve skutečnost.
Ty však jsi pouze žena,
tvá jest jen roznícena
zvědavost.
34
Půjdeš-li světem hltajíc všecko,
zůstaneš tím, čím jsi, oh, děcko,
propadnou věci se v mysl tvou
jak ve hlubinu bezednou,
jež nevrací nic,
či nad život skloníš se znavena,
pro pravou radost ztracena,
vším zhrdajíc.
Půjdeš-li světem však pohlcována,
lidem a věcem na pospas dána,
ty důvěřivá, naivní
ve smyčce zahyneš lascivní.
Jen muž je stvořen pro dálek svod,
žena je zrozena pro pevný bod.
– A přece v dálkách jen, jen v dálkách možno cele
štěp žítížití obrati o zralé ovoce,
a přece v dálkách jen, jen v dálkách může směle
se probuditi vše, co spalo hluboce.
Kde dálky pro tanec si podávají ruce,
tam život hoden snad jen jména život jest.
Někam se rozběhnout, oh, rozběhnout se prudce!
Byť smrti za cenu! Byť bez návratu z cest!
– Někam se rozběhnout!
Slézati Alpy, po mořích plout,
slyšeti Niagaru,
choditi Paříží, Kahýrou, východním po bazaru,
hltati zemi a tvorstvo jako alkohol –
35
toť jedno jen z mnoha opájení,
bloudění střelky než nalezne pól,
však život to není!
Život je velebný vnitřní děj
za pestrou oponou věcí.
Řekl bych: ten si horoucně přej,
však toliko tvůrci a reci
mohou ho dosíci přerozujíce se,
z kukly se měníce v bytost, již nese
pár křídel jak chvála prosté existence,
jež protrhnouc oponu uzřela věnce
nejvyšší radosti.
Život je veliké blahoslavenství,
k němuž se kráčí přes ženství.
Vše ostatní je pouze stan,
v němž velebný ten děj jest hrán.
Vše ostatní střecha, zdi a pilíře
neb cetky hloupé k nevíře.
Tu žena má pouze smysl,
když pilířů má ctnost
i tělo její i mysl
i práce i oddanost,
a na svém místě
stojí-li pevně a jistě
věříc a nesouc...
Tu sedíš, vyšíváš
a myšlenky v daleku máš,
zatím co u tebe docela blízko,
36
má touhou šelestějící břízko,
snad život plný božských vnad
byl započat...
37
Vetřelcem
Když hněvy, starostmi, náladou špatnou
jsem poštípán jako nočními hmyzy
a, z lože vstávaje, nemohu prodrati se
zástupem jejich k věcem, jež ryzy
z ranního slunce se těší, –
když vyjdu si poset skvrnami trapnými,
jež na nitru sedí mi, svědí a pálí,
abych se vykoupal ve vonných svěžestech,
jak v řeku kámen vtiskl se v dáli,
jež hladinu nade mnou zavře, –
uprostřed bylin, stromů, ptáků a zvěře,
pokojně tvořících lesy a lesy
se všemi ostatními sterými věcmi,
prostými, klidnými v zákonné směsi,
prostouplé zelení čerstvou,
nevhodným, cizím náhle si připadám,
bez roucha svatebního na svatbě hostem,
bublinou, kazem na novém zrcadle,
zlovolným úderem do tváře cnostem,
vetřelcem, žebrákem, bludem.
Po hebké půdě jdu jako olovo,
železný klín jsem do pláství vzduchu,
sám cítím, jak vleku okovy člověčství.
A věčnost trvá, než v slunci a vzruchu
pozbudu hloupé své váhy.
38
Praha
Uprostřed dědiny mrazem ztuhlé a zasněžené,
kde v teplé sednici, která je obílena,
hovořím po celé hodiny s modrým nábytkem,
s Václavem Špálou na stěně a s dýmčičky dýmem,
anebo také s básníky a se sebou sám,
zřím denně zlatá písmena tvého jména.
Není mi písmen, která by zářila více,
není mi dražšího, líbeznějšího zvuku,
a čtu-li ve francouzských, ba již i v německých básních
nikoli Prague nebo Prag, ale Praha,
naslouchat mohu srdce jarému tluku.
Hrabivý korupčník, ni špatný politik, ni augur,
kteří tě obstupují a krmí frází třeskem,
ni intrika, domácí pes,
bloudící po všech tvých pracovnách a atelierech,
nemohou zvítěziti nad jména tvého leskem.
Nechť cizinec však vzpomíná Hradčan, Malé Strany a ghetta,
já vidím nábřeží tvá, obloukové lampy nad řekou davu,
tvé nové obrazy, nové básně, tvou práci a přítomnost,
jež docela jistě pozvedne opět hlavu.
Čím jsou mi špatné tvé pomníky, čím literární pikle!
Tvé zlaté jméno září i zlatou nad chátru...
A v zimní noci dlouhé, když otvírám okno vzduchu
a tuším, že ve sníh zde zapadá Polánka, Hradisko, Šumbera,
tu na přítele myslím V. H. Brunnera,
jak asi s černou Táňou popijí
v půlnočním Montmartru.
1914
[39]
OBSAH
I.
Jak plavá broskev –9.
Úsměv10.
Píseň poutníkova11.
Noci12.
Nezemru-li někde v mechu –13.
Květy lásky14.
Kdyby to naše slunce –15.
Až zase –16.
Co by to bylo za život –17.
Připomenutí18.
II.
Elegie21.
U gotické trosky23.
Zpěv na hoře26.
Básník28.
Vyznání30.
Záříjová iluse31.
Po mnoha cestách32.
Letní rozhovor ženy s mužem33.
Vetřelcem38.
Praha39.
[41]
Tato kniha vyšla jako 13. svazek
VYBRANÝCH KNIH
Ludvíka Bradáče.
Obálku a předsádku ryl do linolea,
frontispice,
dvojbarevnou litografii,
nakreslil na kámen
JOSEF ČAPEK.
Vytiskla ji „Politika“ v 670
výtiscích, z nichž 50
jest podepsáno
autorem a na frontispicu
umělcem.
E: jf; 2004
[43]