Záříjová iluse
Na zeleném předhoří sídlo vystavím si
z čedičových balvanů, z napuštěných dřev,
ukřižuji révoví na prohnuté římsy,
aby neslo do oken modrých hroznů krev.
V starém parku pustnoucím v stíny plné vůně
starých bohů necudných sochy postavím,
Venuše a Pomony s vášní v snědém lůně,
Bacchy, Fauny chlupaté, pány let i zim.
V houšti však, jež na podzim plno rudých plodů,
Priapovu postavím sošku topornou,
kamennému k oltáři povede tré schodů
mechem vlhkým zarostlých, zahalených tmou.
Vysoké zdi ohradní zevnitř zarůsti dám,
zevně temné víno psí spustí guirlandy,
k čistokrevným fenám zlým kleštěnců dvé přidám,
spolehlivých ve službách artis amandi.
Budou bdíti, aby mi lidé ctní a zbožní
dechem neotrávili vzduchu v sídle mém,
trávníky a stezky mé, krb a prádlo ložní
budou střežit před jejich slizkým pohledem.
Na tom sídle zeleném nebude však hluku,
dni ni noci neuzří ryčné orgie.
Muž či žena přijde-li s modlitbou v stín buků,
jejich srdce jako mé snem jen ožije.
31