U gotické trosky
Kdes na kopci, jejž nová tráva kryje,
a mezi stromy puklých pupenů
gotická troska, zkřehlá melodie
kdys vroucích modliteb a zbožných snů,
své věže kostru bezhlavou a dutou
se marně snaží hrdě povznésti
nad zeleň, která záplavou svou vzdutou
ji hrozí navždy pohřbít, oplésti
svým větvovím, jež zkvétá, lodyhami,
jež k ní se upínají hlodavé.
Je západ ohnivý. Jak země plamy
to šlehá za kopcem, že děravé
zdi věže mají žhavé oči, tlamu,
jež chrlíc oheň zeje dokořán
a čelistmi, plnými lomikamu,
nemůže zavřít kamenný svůj chřtán.
Tu sešlá kostra obra, že snad vstane,
si myslí ještě v jarním šumotu;
však pozdvihá jen před nebem, jež plane,
skrz naskrz prozářenou nicotu
a opírá ji, vyzáblá a zbitá,
o chrámu loď, jež dosud pod střechou.
Tu netopýr již drobnou kořist chytá
a, výsměch pisklavý, tu vede svou,
prázdnými okny hbitě prohání se
a s novou silou křídly třepotá.
Nic říci nemohou již hnáty lysé,
a dole šumí píseň života.
23
U dveří chrámových je hlučno právě,
tu rudé víno šenkýř nalévá,
za stolem jedni sedí, druzí v trávě,
a srdci chvěje sladká obleva.
Ke hmyzu, ropuchám a pavučinám
v tu zpustlou díru soudky postavit,
oh, to byl nápad! Sovy prchly jinam,
a zde teď možno při soumraku pít
a hledět na titěrné město dole,
jež zvolna jímá temnota a sen
a pohltí i náměstíčko holé,
že kalných světel pár tu zbude jen.
Vtip ohnivý je, nachové jsou city,
chlad vínem se a pláštěm odvrací,
zpod stromů tma se plíží, šepot skrytý:
u nohou žen tu prosí žebráci.
U dveří chrámových mok teče rudý,
pod stromy vášeň marně nemučí:
tu staří z měšťanské se léčí nudy
a mladí lásku drží v náručí.
Ke stromu hoch svou tiskne krasavici,
a jiný svou zas v trávě objímá.
Smích tlumený a šepot, vzdechy nicí.
Oh, jest jich plna vonná jarní tma!
A poslední svit na dívku-li padne,
když splynulý tě míjí temný pár,
tu odhalí to jeho světlo zrádné
běl nahých prsou a jich plný tvar,
24
a na ňadrech, jichž nezakrývá šátek,
v tom blyskne zlatý, ironický kříž.
Tak znepokojí srdce divný zmatek
a tělo shýbá sladce prudká tíž
u trosky gotické, jež jako kostra
padlého obra zvolna zarůstá
a neslyší van jarní táhnout zostra
ni polibek, jenž zvoní o ústa.
25