XI
Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
když z hrudi Tvé se povznesl květ, jenž má tak panenský nádech,
nad bahna, kde bestie mamonu dalekým sluncím klnou
a všechno vysoké zdupají na pustnoucích... pustnoucích ladech.
Kdys buržoa Tobě sliboval... a na vodu neklidu plnou
jsme spolu vyjeli s touhou vznícenou po světlosvětla vodopádech;
a také hlupec Ti sliboval... však duši svou vášněmi mlnou
k mé sklonila’s prudce, bych rubíny její slovem své vřelosti zádech!
Té lásky Tvého srdce! Té květiny vzňaté na pozadí urputných mraků!
Tam je tak pusto na bídném prohnilém vraku,
kde čeládka kreténů klaní se ubohé sádrové bustě.
Však na jiných vodách vesluje dnes sváteční naše loď,
ku mému boku si přisednout a k hrudi mé sklonit se pojď,
ať kalich rtů Tvých o můj v přípitku zazvoní čistě!
[19]