Jsem apoštol Nového Žití a žádné se nelekám rány, jsem rytíř nového Grálu, jsem rytíř bez bázně i hany (1896)

Stanislav Kostka Neumann

Diplomatická verze Ediční verze
Jsem apoštol Nového Žití a žádné se nelekám rány, jsem rytíř nového Graalu, jsem rytíř bez bázně i hany.
[1] Praha Moderní Revue 32 Poštovská ulice 32 1896 Všechna práva vyhrazena
stanislav k neumann
jsem apoštol Nového Žití a žádné se nelekám rány /
jsem rytíř nového Graalu / jsem rytíř bez bázně i hany
[3]
VÁM PYŠNÍ...!
Vám, duše sbratřené, ať kterýmikoli hoříte léty, ať kterákoli matka počala kdekoli život Váš řídký a slavný, jak bozi jej mívali, však stlaný jen hořkými květy, Vám, Pyšní, na oltář házím svých krvavých květů kytky. – – – – – – – – – – – – – – – [5] Té sladké, sžíravé vášně, jež obrací světy a palčivým dechem sžehá na popel úrodný zbytky dodělávajících věků a stařeckých bohů chrám kletý, zákonů, konvencí pouta a zpráchnivělých blan svitky..!svitky...! Z života lepšího nesem ji na svět... Však nestihnem nikdy dost rychle, ta staletí, která Čas nezrodil ještě, ty věky v Budoucnu stichlé, ty etappy, pro něž jsme stvořenistvořeni, a vlasti, jejichž jsme syny. – Ubohou dobou a lidstvem sešlým, v pěstích plamenné meče po vysokých duhách spějeme, co v bahnech pod námi vleče vyssátý dav svou prokletou práci a buržoa život svůj líný. [6]
REVOLTY
[7]
II
Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící. Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
 Střeštěné matky s kojenci u prsů. Požáru krvavý pruh... Vznešená božská příroda! Směšno! Šílený ironist moh’ to jen říci. Každá vteřina s důkazem chvátá... Kde že v ní bůh? UrputnyUrputný despot snad – my tu s ním v boji – despota s falešnou lící... Či jen tyran je vznešeným? A juž tak povadl, uslábl lidský duch? Však jsou ještě šiky na hradbách kultury a mozky myšlénkou hřmící! A ještě dost odvahy k leptavé práci v železných zákonů kruh! Byť slupka pozemská kypěla v záchvatech vzteku a vzdoru, byť mračiska hrady své nítila a na pláních tekl puch moru, květ luhů macešských rosteme, rosteme přece! Příroda skety stvořila, my chceme bohy z nich mít a za svými slunci pyšnými ve bílém nadšení jít a, stanem-li někdy, tož volni jen ve světla mohutné řece...! (Lublaň v dubnu 1895.)
[9]
III
SOCIETO...!
Útroby tvoje jsem prolezl mlád, teď páchneš mi z dáli, prokletá, třikrát prokletá, na kultury trůně! V klíně Evropy vyžilé tvé tělo líné se válí s moru zárodky v těžkém šestinedělky lůně... Eh, zhnusená! Však ještě je Vůle, která má svaly! A ještě mozky jsou, které svěží dýchají vůně! A tvoje modly, jež sankcí tě klíží – byť stokrát víc plály – i tvoje modly sřítí se jednou v minula hladové tůně. Eh, zhnusená! Děti nemanželské ti splodím, upíry bez boha, vzteklé, na zpupnou šíji ti hodím, by bahno tvé krve ssáli neúprosní a silní, by bohové sami, tvých model zažehli chrámy, by s polnicí pomsty vnikli ve hrady, kde buržoa smilní, a erby Volnosti vetkli na krby a lišty a trámy. [10]
IV
MORÁLKA DAVU
Krokem pávice schátralou vláčí se raçou maitresa hlupců a kreténů a placených bohů; na falešných vnadách ve hedbávu davy se pasou, na diškantu znaivnělém, na skvostů barokném slohu. Ve zpovědnách mnich tou její chce spíjeti krásou; s pathosem lživým kantor tříská do katédry rohu... Jsou hnijící vody s hnusnou k vrhnutí chasou, ač panenský úběl leknínů na nich má svůdnosti vlohu. – Ne ohavo, mě nesvedou do tvého klínu, ať velkých pár bláznů ze století konce ti kývá –: v mém nitru chrám, tam sobě jsem bohem, má Pravda v něm zpívá. A zpívá nahá a zářící... Ty v hedbávu kryješ jen špínu a vyžilé, svadlé prsy bez živného mléka! Ne, nesvedou. Ne a ne. Ať slina troupů se vzteká! [11]
VI
ZHNUSENÍ
V ty dny šedivé marno se bránit: přijde potměšilé! V nudě úsvitu přepadne záští má a vraždí mé lásky, že bezcitný vleku se – než den dokrvácí – z chvíle do chvíle, bych svatoušky přepadal v orgiích a lotrům trhal jich masky. A na útěku z bahen society... všecky mosty jsou shnilé... Bídáci! Hořkého jedu vstříkli v tepny mé energie! A nelze mřít v těch mlhách... A není sil žít v díle... A hnusu černý nezmar nezná atrofie. – – – Noc. Žlutá morová světla. Koupit lze ženu s polibkem mrtvoly – – – potulnou fenu! Noc jako den. Marno. A ty setmělé obzory! Kterak jsou dusné! – Oh, burácející rytmy bubnů a jásavé fanfáry polnic, viď, to by ti pomohlo, krvi má, pouta běhů tvých volníc, – než v ohništi zasypaném jiskra poslední usne. [12]
VII
HETÉRY
Dnové antiky ovlhlyovlhli kdysi polibky Krásy. A myšlénky měňavá ocel i na hetéry zvonila rtech,rtech. Hle! Obhajce prsů Phryny obnažil bělostný vzdech, by soudcové svoje: „Nevinna“ děli za jásotu massy. My, jichž myšlénky putují v pohádkových, měsíčních snech, jichž atomy ssavčí ve dvacátý věk se však hlásí, v zrcadle části Neznámého, smáčknuté v těla ponurých zdech, často zříme reflex minulé, lepší té raçy. Bylo... Ve smutné temnotě brlohů vášně ve výparech loží, průchodných domů pro těla spitá, umdleny zítřkem, umdleny hnusem, umdleny strašně, ty nevěstky dnešní se rodí, prohnilé oranže v skladišti tonoucí lodi... Jdi! Kup si! Ten smích? To je maska. Automat tělo ti skýtá! [13]
VIII
Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno. Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno.
 Nikdo nezatoužil do šera cudně sklopených víček, nikoho nezmámil atlasu ševel, znaivnělý tón i gesto, nikoho nesvedla čekavých ňader svítivá dekoletáž. Zas tedy se vrací k výbavě bílé slečinka comme il faut... Se žalostným mozkem, – temnou věží, kde tančí strašidla frasí – bez vášně, která by zapláti směla na parketách vyleštěných, bílá otrokyně v Orientu morálky simulované, –: tak jako tisíc, čeká až pro zlato koupena zlatu se prodá, prázdná, odumřelá hořícím pochodním věku, by nejvýš kretény dodala světu, parasit jiného mozku. – A doba tesklivá, v těžkostech šestinedělky, osvobození čeká. A polnice hladových zavíří snad před Jerichem kultury – zítra! A tady ty zbytečné samice, – balasty chorého dneška. [14]
LÁSKA
[15]
IX
Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem, Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem,
 žiznivéžíznivé hrdlo vzpínám po vilném polibku ženy, smích dnů procitlých vítám po noci probdělé skřekem, a moje doupě, kde orgií skvrny schnou, krvavě rudé má stěny. – Žen průvod dlouhý vídal jsem kdysi, lehaje v rokytu měkkém, a, chvěje se žádostí, přec naň štval jsem rozmaru svého feny; za nocinocí modravých, opájen měsíce vlažným mlékem, panny jsem miloval pro jejich strach, pro rozkoše řev – divé ženy... Pak Smutkem sledován příšerným prchal jsem v křoviny husté, když trávníky byly sdupány a rokliny zely pusté, když uvadly smíchy a pocely a vůně lásky když schladla... Teď ve hrudíhrudi mé tak uvadlé bláznivá touha usládla po jedné z těch, které potkal jsem, by s mými své snoubila kroky, a které bych za nocí měsíčních máteřské objímal boky. [17]
X
Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
 ve věčném řetěze metamorfos a unylé volání ze hlubin člověka, v němž zajatá duše po Spříznění teple lká, V mohutnév mohutné hymně do žítížití nám vpadlo přílivem sladkých dós... v zbahnělém ovzduší, kde soumrak závoje tká, ty horoucí tony slyším skloněn nad bílým znavením Tvých, milenko, pós, a lokám panenskou svěžesť Tvé duše a z ňader Tvých vůni tuberós. Ať societa mdlá nám škrtí vypráhlá hrdla, hrdla vypráhlá starými výkřiky smutku –: ve pyšném zánětu čela s kuplířkou půjdeme v půtku. Ať buržoa řádí. Nám oběma pěsť v bojích juž stvrdla, a v atmosféře, jež výpary slz a prolité krve je hustá, dech harmonie křídly nás chrání a k pocelu sklání nám ústa. [18]
XI
Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou, Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
 když z hrudi Tvé se povznesl květ, jenž má tak panenský nádech, nad bahna, kde bestie mamonu dalekým sluncím klnou a všechno vysoké zdupají na pustnoucích... pustnoucích ladech. Kdys buržoa Tobě sliboval... a na vodu neklidu plnou jsme spolu vyjeli s touhou vznícenou po světlosvětla vodopádech; a také hlupec Ti sliboval... však duši svou vášněmi mlnou k mé sklonila’s prudce, bych rubíny její slovem své vřelosti zádech! Té lásky Tvého srdce! Té květiny vzňaté na pozadí urputných mraků! Tam je tak pusto na bídném prohnilém vraku, kde čeládka kreténů klaní se ubohé sádrové bustě. Však na jiných vodách vesluje dnes sváteční naše loď, ku mému boku si přisednout a k hrudi mé sklonit se pojď, ať kalich rtů Tvých o můj v přípitku zazvoní čistě! [19]
XII
Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem, Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem,
 slunce přešťastné, že rdí se nad antiky luhem, vůnivůní západu by táhlo nás pod blankyt setmělý, zrychlujíc tep srdcí našich k písni druha s druhem. Snivých milenců, náš krok by tíh’ do háje Venušina... Jistě pak by mramorem svým pohnul bohyně prs bílý; šťastným snoubencům ta matka rozkoše by žehnala – – Tisíckráte žel! Ty slunné doby v minulo se slily –. Milenko, však v proudy lásky volně sloňme srdcí květ. Děli mrákot, kde že máme usměvavé bohy? Duším mdlým jen plane kdesi idol praubohý. Jinak smutno... Však dost síly zbývá vzkřiknout divoce, že cejch hanby nebolí nás, vpálen lidským řádem –: oltář úcty zažehnou nám v příštím žítížití mladém. [20]
POLEMIKY
[21]
XIII
MUSA
Bleďounká slečinka, fialové žilky se kmitají pletí. Kdys v noci jsem našel ji na loži svém, když snění mě opřádal pavouk; na moje rty své tisknouc ve křeči, padla mi do objetí, jako když rozkoš palčivá schvátí, sen horečný na hruď vletí. Teď spolu na toulkách blázníme městem, když lampy se do noci chvějí; o polibek se mnou se divoce rve, a zase mě šíleně líbá, tisíckrát bídně mě poníží a zase odprosí v reji, když její drobounká ústa vstříc se mi nervósně smějí. Hrou rozmarů drtí mi uštvané nervy a vztekem si netvoří tahy; tak draze si vykoupím okamžik, jenž rozkoší bývá vlahý, tak draze, oh, draze, a zřídka a zřídka tak! A parasiti vědy za katédrou, sledi úzení, o Homéra družce vznešené bájí a žvaní v nadšení – a ty, Muso, juž v kolébce koketa, přec byla’s vždy – lehká jen holka. [23]
XIV
Lidičky starostliví, Lidičky starostliví,
 co mého na mozcích malounkých vás lehtává asi? Snem, který vysnít jste ubozí příliš, že se duše má živí, a volno myšlének hrdých, že neprodám za hrnců egyptských časy? Lidičky starostliví, libell kariéry lapači chtiví, zvuk sudů ohromně prázdných z vašeho nitra se hlásí! – – – – – – – – – – – – – – – – (Fragment.)
[24]
XV
Ty stěny smutné a uposlouchané! Ty stěny smutné a uposlouchané!
 A ty lavice smutné a uposlouchané..!uposlouchané...! Stesk věcí otřelých na všem tam visí. A prázdnota, prázdnota nade vším vane. A ty odbarvené řeči a výkřiky čísi! Jak teplá voda na duši to lenivě kane. A kolem ta zbahnělá, neplodná půda. Ubohý, nuda Tě přepadla z toho všeho, strašlivá nuda! O, řekni mi! Když pak vzal’s verše mé, smutné to kvítí z bahnisek žalářů a z močálu našeho žití, a znovu vzpomínal všeho... všeho, co srostlo juž s námi: Poctivých revolt sdupaných, sfádnělé žalářní dramy a pak snad i hesel a praporů, jichž tolik juž hnije a shnilo – ó, řekni jen, rychle, řekni mi, jak Ti pak bylo?! (Příteli, jenž četl mé verše v parlamentě.)
[25]
XVI
MRTVÉ PŘÁTELSTVÍ
Tu planoucí hymnu lidí nových jsme zpívali spolu pod praporem, jenž nade trůny zdvihá pyšné své třásně... A v hodinách bitek a v hodinách záští a bolu, když pro své srdce jsem zachyt kus intimní básně, nad čistým květem chtěl jsem, bychom přátelství sklenuli spolu, jak kopuli zlatou, jež se od obzoru tmavého odráží jasně... Nad čistým květem! Víš? – Ty’s Idol strhl však dolů a přátelství Vášni své hodil’s ve hladové dásně! – – Krev slabošské raçy! Za soucitem u žen pak vrní. A chlastem chce přesvědčit sebe o mužném bolu. A my jsme hymnu lidí nových zpívali spolu! Ne, na těch cestách příliš mnoho je trní. A šplhavců ne-li, tož bab... A hruď hledej, kam nadšení vzdoru žár vdechlo! A přátelství? Eh, kotě falešné, dobře že zdechlo! [26]
XVII
Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon... Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...
 A na Tvé zvonici provazy se třesou divoce dneska, snad v propastech puklý Tvůj zvon poslední vydechne ston; převozník na vodách Šílenství spokojen v ruce si tleská... Však snad i jednou vrácen tišinám v loktech Idolu potkáš svůj skon. Ale, bratře! Ty, který zříš jen hložinu před sebou v dáli a nevidíš zory Východu, jen slunce krvavý sklon, Ty’s aspoň vášní svou silný... Co kolem se válí na bahnech stagnantních dav přátel líný a podlý, jenž našel svá telata zlatá a v břichu důstojnost modly, a je tak směšný a banální s frásemi tribuna davu. Však, Ty’sTy s věčnou touhou: v životě také své říci slovo, Ty silný, než abys mlčel, a slabý říci to slovo, Ty s věčným zápasem –: jsou ještě duše, jež ctí Tvoji hlavu. (J. V. H.)
[27]
XVIII
Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli, Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
 já, myšlének smečka dotěrná, a citů opilé holky, svou pyšnou rukou pochodeň vrhl jsem na poslední mosty (– jen ku předu jedeme vždy –). A tak jsme jeli. Hoj, ta naše meta nová a zářívázářivá v dálce! Sen, pohádka bělostná... Prosákla celou mou bytosť, květ mého mozku a prameny vřelého mého srdce! O luzích Volnosti věčné, kde vládnou orlové mezi orly..!orly...! A vy, ubozí, ve špíně dnů uvázli jste, a vaše perutě vypelichaly zvolna, a dobře krmená, příliš tuku pobrala břicha! – Co která mi strana? Co hesla mi vaše? Ku předu jedeme! K své metě planoucí hledím! Sen, pohádka bělostná prosákla celou mou bytosť. [28]
XIX
Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas, Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,
 ta je juž vůní květů mých a chutí mých plodů. Potměšilých vteřin neúprosný ras jedu mi nalévá do číše při Žití hodu. Ký div, že horkou hlavu zřím v nervósní dlaně sklánu, květ sehnutý temnem noci, jíž obklopen jest, květ slákaný chvilkou slunce, a sžehlý v příštím ránu, květ na kraji příliš ušlapaných cest. Ale svým stonkem v dobré půdě zakořeněný jsem. A stokráte raněn stokrát hlavou pohodím pyšně, se starým člověkem zápasím a zápasím bezodyšně. Má zahrada mládím zrosena jest a nadšením teplou má zem; jsem apoštol Nového Žití, a žádné se nelekám rány, jsem rytíř nového Graalu, jsem rytíř bez bázně i hany. [29]
XX
Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena
 za modravými vrchy věků, jež doutnají v budoucnu Země! Vyhnanec planety lepší snad, v říze fijalové duše má sténá, po Tobě, Vzdálená, touhou mrouc, pro niž není kojného mléka ve mně. Jdu krajem žírným, – ale Smutek odvislosti pokryl ty pláně, a pro plazivého psa pokory stále nejsou tu hluší; jdu městem slavným, – ale rděly by se kolem ty stráně, kdyby vyprávět mohly o orgiích kanibalských duší... Však v hořkém tom očistci nadšen zřím v tajeplnou Tvou dál, ač vím, že dřív nestihnu slunný svůj a bílý Ideál, vůle Tajemného dokud mě nevrhne na jiných planet dráhy. Však Ty, již spoutaní Anarchií zvou a vydědění Královstvím Božím, Ty, hrůzo žoldáků, – já každé hnutí svalu a každý srdce tep na oltařoltář Tobě složím... Oh, k našim dětem aspoň, LÁSKO VŠECH, přijď, záhy! [30] Básně I * Mládí a V byly při prvém vydání této knihy zabaveny.
[31] TIŠTĚNO DNE 21. A 23. PROSINCE 1895 NA STROJÍCH EMANUELA STIVÍNA KNIHTISKAŘE V PRAZE 146-II.
E: jf; 2004 [32]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moderní revue; Stivín, Emanuel; Knihovna Moderní revue
(Praha - Moderní Revue - Poštovská ulice 32 - 1896 - Tištěno dne 21. a 23. prosince 1895 na strojích Emanuela Stivína knihtiskaře v Praze 146-II.)

Místo: Praha

Vydání: [2.]

Počet stran: 32