VI ZHNUSENÍ

Stanislav Kostka Neumann

VI
ZHNUSENÍ
V ty dny šedivé marno se bránit: přijde potměšilé! V nudě úsvitu přepadne záští má a vraždí mé lásky, že bezcitný vleku se – než den dokrvácí – z chvíle do chvíle, bych svatoušky přepadal v orgiích a lotrům trhal jich masky. A na útěku z bahen society... všecky mosty jsou shnilé... Bídáci! Hořkého jedu vstříkli v tepny mé energie! A nelze mřít v těch mlhách... A není sil žít v díle... A hnusu černý nezmar nezná atrofie. – – – Noc. Žlutá morová světla. Koupit lze ženu s polibkem mrtvoly – – – potulnou fenu! Noc jako den. Marno. A ty setmělé obzory! Kterak jsou dusné! – Oh, burácející rytmy bubnů a jásavé fanfáry polnic, viď, to by ti pomohlo, krvi má, pouta běhů tvých volníc, – než v ohništi zasypaném jiskra poslední usne. [12]
Básně v knize Jsem apoštol Nového Žití a žádné se nelekám rány, jsem rytíř nového Grálu, jsem rytíř bez bázně i hany:
  1. VÁM PYŠNÍ...!
  2. II Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
  3. III SOCIETO...!
  4. IV MORÁLKA DAVU
  5. VI ZHNUSENÍ
  6. VII HETÉRY
  7. VIII Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno.
  8. IX Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem,
  9. X Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
  10. XI Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
  11. XII Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem,
  12. XIII MUSA
  13. XIV Lidičky starostliví,
  14. XV Ty stěny smutné a uposlouchané!
  15. XVI MRTVÉ PŘÁTELSTVÍ
  16. XVII Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...
  17. XVIII Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
  18. XIX Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,
  19. XX Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena