II Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.

Stanislav Kostka Neumann

II
Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící. Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
 Střeštěné matky s kojenci u prsů. Požáru krvavý pruh... Vznešená božská příroda! Směšno! Šílený ironist moh’ to jen říci. Každá vteřina s důkazem chvátá... Kde že v ní bůh? UrputnyUrputný despot snad – my tu s ním v boji – despota s falešnou lící... Či jen tyran je vznešeným? A juž tak povadl, uslábl lidský duch? Však jsou ještě šiky na hradbách kultury a mozky myšlénkou hřmící! A ještě dost odvahy k leptavé práci v železných zákonů kruh! Byť slupka pozemská kypěla v záchvatech vzteku a vzdoru, byť mračiska hrady své nítila a na pláních tekl puch moru, květ luhů macešských rosteme, rosteme přece! Příroda skety stvořila, my chceme bohy z nich mít a za svými slunci pyšnými ve bílém nadšení jít a, stanem-li někdy, tož volni jen ve světla mohutné řece...! (Lublaň v dubnu 1895.)
[9]
Básně v knize Jsem apoštol Nového Žití a žádné se nelekám rány, jsem rytíř nového Grálu, jsem rytíř bez bázně i hany:
  1. VÁM PYŠNÍ...!
  2. II Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
  3. III SOCIETO...!
  4. IV MORÁLKA DAVU
  5. VI ZHNUSENÍ
  6. VII HETÉRY
  7. VIII Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno.
  8. IX Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem,
  9. X Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
  10. XI Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
  11. XII Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem,
  12. XIII MUSA
  13. XIV Lidičky starostliví,
  14. XV Ty stěny smutné a uposlouchané!
  15. XVI MRTVÉ PŘÁTELSTVÍ
  16. XVII Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...
  17. XVIII Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
  18. XIX Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,
  19. XX Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena