II
Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
Střeštěné matky s kojenci u prsů. Požáru krvavý pruh...
Vznešená božská příroda! Směšno! Šílený ironist moh’ to jen říci.
Každá vteřina s důkazem chvátá... Kde že v ní bůh?
UrputnyUrputný despot snad – my tu s ním v boji – despota s falešnou lící...
Či jen tyran je vznešeným? A juž tak povadl, uslábl lidský duch?
Však jsou ještě šiky na hradbách kultury a mozky myšlénkou hřmící!
A ještě dost odvahy k leptavé práci v železných zákonů kruh!
Byť slupka pozemská kypěla v záchvatech vzteku a vzdoru,
byť mračiska hrady své nítila a na pláních tekl puch moru,
květ luhů macešských rosteme, rosteme přece!
Příroda skety stvořila, my chceme bohy z nich mít
a za svými slunci pyšnými ve bílém nadšení jít
a, stanem-li někdy, tož volni jen ve světla mohutné řece...!
(Lublaň v dubnu 1895.)
[9]