XII Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem,

Stanislav Kostka Neumann

XII
Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem, Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem,
 slunce přešťastné, že rdí se nad antiky luhem, vůnivůní západu by táhlo nás pod blankyt setmělý, zrychlujíc tep srdcí našich k písni druha s druhem. Snivých milenců, náš krok by tíh’ do háje Venušina... Jistě pak by mramorem svým pohnul bohyně prs bílý; šťastným snoubencům ta matka rozkoše by žehnala – – Tisíckráte žel! Ty slunné doby v minulo se slily –. Milenko, však v proudy lásky volně sloňme srdcí květ. Děli mrákot, kde že máme usměvavé bohy? Duším mdlým jen plane kdesi idol praubohý. Jinak smutno... Však dost síly zbývá vzkřiknout divoce, že cejch hanby nebolí nás, vpálen lidským řádem –: oltář úcty zažehnou nám v příštím žítížití mladém. [20]
Básně v knize Jsem apoštol Nového Žití a žádné se nelekám rány, jsem rytíř nového Grálu, jsem rytíř bez bázně i hany:
  1. VÁM PYŠNÍ...!
  2. II Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
  3. III SOCIETO...!
  4. IV MORÁLKA DAVU
  5. VI ZHNUSENÍ
  6. VII HETÉRY
  7. VIII Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno.
  8. IX Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem,
  9. X Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
  10. XI Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
  11. XII Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem,
  12. XIII MUSA
  13. XIV Lidičky starostliví,
  14. XV Ty stěny smutné a uposlouchané!
  15. XVI MRTVÉ PŘÁTELSTVÍ
  16. XVII Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...
  17. XVIII Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
  18. XIX Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,
  19. XX Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena