Sloky nepojmenované
Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti:
pro rybu ve vodě a mladé ratolesti,
pro modrá nebesa a ptáky na pouti,
pro hvozdů tajemství a rovin tiché štěstí.
A sladké mražení mnou dosud proběhne
před skvělou rytinou a starou dobrou básní,
před smělou myšlenkou, jež bystře v před se hne,
před vírou statečnou, jež horizonty zjasní.
A dobrodružný sen mne ještě přivábí,
a každý dobrý boj mně říká: Chop se zbraně!
Na starých hadrech sním o vzácném hedvábí;
má radost života vždy ještě vztáhne dlaně.
I žena konečně, i žena, věčný svod!
Tak tomu s námi jest, jak bylo na počátku:
Shlíží se v zrcadle mých dřímajících vod
anebo podušky mé svádí k nepořádku...
A přece. Vidíte. Mých šestatřicet let!
Jakoby v dolině se mlhy nastřádaly.
Paprskům lámou hrot a růstu berou vznět,
v nich gesto umdlévá a dobrý tón se kalí.
Svět, časem zdá se mi, že vidím pod závojem,
a v srdci dřevokaz jak by mi někdy zvonil.
Přes odhodlání své, že křepce skončím s dnem,
ač teprv poledne, přec rád bych hlavu sklonil
[81]
ve chvíli nejedné, kdy všechno zabolí,
a v chladu nesmírném tvor stojí osamělý.
Tu lesním ve žlebu či cestou do polí
sen spřádán o mnichu, jenž nevychází z cely
do shonu lidského a štětcem pobožným
ukládá drahokam za drahokamem v misál.
Jak prostý živočich, jenž veden pudem svým,
jenž v nebe nevěře se věrně k zemi přissál,
po zimním spánku snad má bytost touží jen...
Oh, zapomenouti, jak holý modřín v lesích!
Oh, sebe neznati! Oh, netušiti žen!
Svůj osud nechat plout jak oblak po nebesích!
A nebýt bližními až k smrti unaven!
82