Sloky nepojmenované

Sloky nepojmenované
Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti: pro rybu ve vodě a mladé ratolesti, pro modrá nebesa a ptáky na pouti, pro hvozdů tajemství a rovin tiché štěstí. A sladké mražení mnou dosud proběhne před skvělou rytinou a starou dobrou básní, před smělou myšlenkou, jež bystře v před se hne, před vírou statečnou, jež horizonty zjasní. A dobrodružný sen mne ještě přivábí, a každý dobrý boj mně říká: Chop se zbraně! Na starých hadrech sním o vzácném hedvábí; má radost života vždy ještě vztáhne dlaně. I žena konečně, i žena, věčný svod! Tak tomu s námi jest, jak bylo na počátku: Shlíží se v zrcadle mých dřímajících vod anebo podušky mé svádí k nepořádku... A přece. Vidíte. Mých šestatřicet let! Jakoby v dolině se mlhy nastřádaly. Paprskům lámou hrot a růstu berou vznět, v nich gesto umdlévá a dobrý tón se kalí. Svět, časem zdá se mi, že vidím pod závojem, a v srdci dřevokaz jak by mi někdy zvonil. Přes odhodlání své, že křepce skončím s dnem, ač teprv poledne, přec rád bych hlavu sklonil [81] ve chvíli nejedné, kdy všechno zabolí, a v chladu nesmírném tvor stojí osamělý. Tu lesním ve žlebu či cestou do polí sen spřádán o mnichu, jenž nevychází z cely do shonu lidského a štětcem pobožným ukládá drahokam za drahokamem v misál. Jak prostý živočich, jenž veden pudem svým, jenž v nebe nevěře se věrně k zemi přissál, po zimním spánku snad má bytost touží jen... Oh, zapomenouti, jak holý modřín v lesích! Oh, sebe neznati! Oh, netušiti žen! Svůj osud nechat plout jak oblak po nebesích! A nebýt bližními až k smrti unaven! 82