Se složenými vesly

Se složenými vesly
„...es durchweht mich ein Erkennen, wie grenzenlose Weiten Menschen trennen, wie furchtbar einsam unsre Seelen leben...leben...“
H. von Hofmannsthal
Složil jsem vesla. Po vodě loďka kolébá se a plyne. Je řeka tu klidná jak hluboký rybník mezi blízkými břehy, kde vrbové pruty k olšové větvívětvi chmelová liana vine, kde s šedého stříbra vrbových houštin list padá jak slza něhy. Složil jsem vesla. V soumraku, v mlhách podzimní píseň hyne. Hladové noci nám upíjejí malátný půvab denní, jenž velké své štěstí v slunečním jasu bez tepla poznává stěží, po lesích strání plameny hasnou v zimomřivém chvění: bůhví, kde ptáci jsou, kde květin všechna semena leží! Složil jsem vesla. V soumraku, v šedi život je zapomnění. V mokvavém chladu na loďce sedím... jakoby nebylo lidí za těmi mlhami, za těmi lesy, jakobych tady byl doma pod olšemi k vodě skloněnými, kde parma vousatá slídí, srn, jež jdou pít sem, ryb a kavek bratr s vyschlýma rtoma. Myslím si: Zasil jsem, ať kdo chce, co kde chce a pro kohokoli sklídísklidí. Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům, já, který se učím teď chápati jich nedůvěřivost k lidem, já, který se naučil rozuměti jejich nejmenším hlesům a daleko lidí býti šťasten i trpěti s jejich klidem; svých včerejšků neznám a svoje zítra zpívám na vrších vřesům. 21 Od člověka k člověku nesmírná cesta a ještě nedojdeš k cíli; se stromy a balvany, s travou a řekou, se zvěří, s hmyzem jsem jedno. Chci, aby bory, louky a vody voněly z dnů mých a chvílí: jsem zde teď, haluzka domácí půdy, hrouda a já jsme jedno, pro sebe jsme se narodili, abychom sobě žili... Složil jsem vesla. Stíny se stýkají. Jak je všechno krásné! I pomalé zmírání znavených krajů pro zimní klid a spánek, jenž přichází se slibem širých ploch, jež bělostné jsou a jasné. Loďka se kolébá. Hladinu čeří po proudu studený vánek. Zde šťastný život pohádkou není. Zde se šťastně i hasne. 22