Chvála nahoty

Chvála nahoty
Nad lesy červen plá a nebe safírové, však pod korunami jen ticha šumí hlasy; jsou květy nachové, kde páví oko plove a syto sladkostí mdle s okvětími hrá si. Den ohni zlatými sluj smaragdovou třísní a šerem svatební dech vegetace vane; od země plíží se pach vlhce černých plísní a s nebes oštěpy v stín vůně boří kane. Nad lesy červen plá a ticho vášní voní... Hle, z němé nádrže teď chochol tryskl vodní a vrací krůpěje, jež o hladinu zvoní; proud ryzí, stříbrný se rozlil v lesy spodní. Však není fontán to, ni ptačí hlas to není. A hasne v korunách již sladká melodie. Jen ticho chvěje se ve žhavém roznícení, a stébla kloní se: Což Veliký Pan žije? Snad vyšel s píšťalou na stráně hledat panny. Je lačna vteřina a červen mocně velí. Snad dívka vyšla si a hlas má vytepaný svou touhou jako šperk, jenž zajal plamen skvělý... 57 Oh, možno aspoň snít ve věku běd a muky, že dívka vyšla si a náhle stála nahá tam dole v pasece, kde pod starými buky je tráva vysoká a laskavá a vlahá? Je možno aspoň snít o sladkém těstě v kvasu, o krásné nahotě, jež lesům v pospas dána, by souzvuk doplněn byl snopem plavých jasů, v němž látka zápalná pro naše smysly stkána? Nic není krásnější nad toto kladné dílo, jež s cetkou nepadá, nemizí se závojem; v něm na sta souhvězdí a jitřních střel se slilo ve fontán zářných gest a prazákladní pojem. Je možno pochopit, že mythus šperků zmate, že napověděné a poloskryté dráždí. Jsou lesti ničemné, jsou úskočnosti svaté. Pro modlu zastřenou se člověk lehce vraždí. 58 Však ženy nahota je život sám, ne modla, blesk ozařující směr z abstrakcí a stínů; s nebesy země se v úsměvu jejím shodla, jenž mimo zásluhu a mimo všechnu vinu. Když křídla rozepne, žár zkojíš jejich žárem; s jich spánkem hedbávným tě hudba zpije svěží, jak lázeň pod strání a okouzlení tvarem, kol něhož jara sen a třešní květy sněží – – – Oh, možno aspoň snít v den červnového kouzla, že dívka vyšla si a zjevila se nahá, by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla, dar přepositivní a kořist nad vše drahá, do loktů mužových, jenž o hmotě pěl zkvetlé, jež zraje na slunci a z půdy šťávy ssaje, o náboženství svém, jež konkrétní a světlé bez marných abstrakcí stem žhavých barev hraje? 59