Jarní zvěstování

Jarní zvěstování
Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou a chladem, který vál ze sněhů svítících, den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou, však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh. Až náhle začlo tát a zvednula se řeka, divadlo veliké pod lesy hrály kry; my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká, a připravovali své jarní mimikry. Však březen závistně nám nové poslal sněhy, sen sněženkových spoust nade vším rozestřel; tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy, my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel. A neupřímný květ co jitro sněžil venku, by slunci vzdoroval, jež přišlo k poledni; kůl každý v plotě sníh měl skvělou za čelenku; však my jen čekali na sněhy poslední. Tak dlouho čekali jsme touhou rozechvěni. Dnes... atmosféra jest jak brána dokořán ve svěžest, modro, jas a jitřní kuropění, dnes první sladký vznět byl země lůnu dán. Zdráva’s země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk! [35] Cos méně zřejmého než nádech neurčitý a jistějšího přec nad všechnu jistotu, v kraj spánkem znavený se sune s mdlými svity a klade první šlář na jeho nahotu. Již ptáku moudrému po milence se stýská, již roucho svatební má pěnkava i drozd; ze sterých hrdélek změť tonů ryzích tryská: za sedmi řekami spí chladná minulost. Však naší řeky proud již klesající zvolna ke ptačím písničkám svůj zpívá doprovod, jenž stoupá po stráních jak hudba sladkobolná, jak snění dívenky, jež v první klesla svod. Ve skrytých poupatech se rodí cudné tvary, proud barev mladistvých již čeká v pupenech; by v tělech roznítil nám sladce tajné žáry, na každé haluzi se jitří vonný dech. To dekor slavnostní se pro dny sňatků staví, pro hříčky milostné se stelou koberce... Jak lačné kalichy své vztyčujeme hlavy a vůně omamná nám stoupá ze srdce. Zdráva’s země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk. [36]