Zpěv země

Stanislav Kostka Neumann

Zpěv země
Jdu podle vody do šera, jež od lesů se plíží. Kdes nad dědinou vyvěrá a váhavě se drolí klekání, lidská píseň těch, kdož pod života tíží sehnuti, s hlavou v ramenech jdou z dílen, dvorců, polí. Jak naléhání v pozdní čas, stesk bázlivý a chvějný, blekotá za mnou zvonku hlas ke stráním, kde se stmívá; unikající víry žel a nářek beznadějný, jak by se za mnou potácel a s řeky šumem splývá. Leč od splavu mně šerem vstříc zní píseň jiná, smělá, proud řeky hučí stále víc a z lesů, luk a ze skal vzkaz půdy nese vzrušené, že pouta spadla s těla... A k bouři vody zpěněné jak by tam někdo tleskal. 44 To ve vlnách, jež do běla na balvanech se tříští, snad vodní žínka seděla, má radost ze života... Jdu podle vody, u splavu to skučí, řve a piští, proud staví se tu na hlavu a zlostně zaklokotá. Však vše, co v dáli zápolí po dubinách i v boří, na vrších, v žlebech, v údolí, ruch v poupatech a v mechu, děj zeleného zázraku, jenž pomalu se tvoří – já slyším z řeky v soumraku a cítím v jejím dechu. Jdu podle vody v temnotu, jež nesmírně je živá, rašení tajnou klopotu šum řeky doprovází, zpěv táhne mezi stráněmi, milenka země zpívá: silného láskou oněmí, kdo sláb je, toho srazí. 45