Střevlíci

Střevlíci
Zmolinou lesní úzkou, příval vypral ji včera, kameny umyl v ní a schody nanesl z písku, v stříbrném vzduchu stoupám do zeleného šera vzhůru a vzhůru, líbám habr, smrček i lísku pohledem vděčným za všecko. Divím se srdcím šťavelu, hlemýžďům bez ulitky, naslouchám ptákům, sbírám brouky, laskám se s kvítky, a mám se za děcko. Zmolinou lesní stoupám, a legion očí svítících, kamkoli hnu se, hledí na mne a zrcadlí smích zelení, jež se blahem dmou z vláhy po dnech sucha. Je ticho pod klenbou: ze samých smaragdů je složena, černé a hnědé sloupy ji nesou, černá a hnědá ramena, a já mám volného ducha... Ale teď. Hola! U nohou mých! Co že to chřestí v tom tichu stráně, jež vláhou nasycena unyle odpočívá jak pomilovaná žena? Jako když skřítků ostřičné zbraně zašelestí v souboji drobném a ozdobném. Hej, hola! Jsou to dva moudří střevlíci po písku, jehličí, kamenech dolů se valící. Hej, hola! A ty jsi to, lásko, zlá, nesvědomitá plavovlásko, která je ženeš objaté po kamenném loži a hloží! [53] Jaké to divadlo ve zmoli na lesní stráni! Samička prchá a zápolí, šesterem stehen se brání. Sameček slepý ze všech sil za krk ji drží, za kolena. Tvůj, lásko, dech mu rozpálil krunýř až do zelena. Hned dole je, hned na vrchu, a kovově chřestí jich tělo. Ze svraštělého povrchu teď jak by to zasršelo. A teď zas v pevném objetí se s kamene na kámen řítí. Oh, jaké dnes tvé zakletí jim schystalo živobytí! Ale již vítězný sameček pod sebou drží ji směle, a jeho bílý údeček zdvihá se, chvěje se vřele, dobývá skuliny pro sladké vteřiny – oh, lásko! 54 Teď tedy tě, lásko, potkávám ve zmolině lesní, na tvrdých kamenech, na písku sneseném, a kol nás jaro svlažené a ničeho, co teskní, ledaže divoženka v úkrytu zeleném, snad lačně, snad zvědavě mým trápí se člověčenstvím, jako já ženstvím. Je ticho pod klenbou, rozpjatou smaragdově, jen ptáků hnízdících varovné hvízdají křiky; stříbrným vzduchem vonným, duchu i tělu hově, za voláním kukačky jdu, za zlatými pryskyřníky v aleje spanilé bez cíle... 55