Ke chvále země

Ke chvále země
I
Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny zabořiti prsty, dlaně přitisknout, (i když poznaly žen žádostivé klíny, i když zbádaly jich těla každý kout). V hlíně tajný život oblévá mé prsty, nezřím ho, však cítím aspoň voněti, jakobys mi v pospas dala hnědý prs, ty, milenko a matko, muži, dítěti. S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna, kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou; miluji tě, jak chceš býti milována: zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou. 66 II
Dnes beránci se pasou na blankytu, co zítra vystřídá je, kdož to ví, noc zazáří-li ve stříbrném třpytu či napne mraků černé plachtoví. Pro lačné oko mé však pastvou čárnou je každý krásný rozmar oblohy, k níž nepřicházím s otázečkou marnou a před níž nepomyslím na bohy. Pro oko mé... a někdy pro myšlenku o všemmíru, kde v prášku prášek jsem... Však pro svou lásku, to mám divoženku, pravdivou zemi lživým pod nebem. Ji miluji, a zpěv můj země chvála, ji vyznávám svou celou bytostí, a láska ta, toť pud i vůle stálá, pud syna, vůle k celé věrnosti. A ode mne-li slyšeli jste zpěvy ke chvále slunce, hymnu pobožnou: mně, věřte, proto jen se velkým jeví, že zemi činí tolik rozkošnou. 67