Lamači

Lamači
Ve stráni u Svitavy, ve světlé jizvě lomu lámeme kámen bystře s tichými dělníky pěti; s dobráckým úsměvem slunce s hůry přihlíží k tomu snad vzpomínajíc, že skálu vidělo kameněti. O modrozelený kámen kladiva rytmicky zvoní, odskakujeme vesele, o hrany klopýtáme, hevery derem se do skulin, až balvan k pádu se kloníkloní, ve tváři oheň, krev na rukou, krůpěje na čele máme. Nad námi modrá nebesa, pod námi hučící řeka, dubnová pohoda křehká po stráních táhne sladce, mladistvá zeleň dole svítí jasná a měkká; kámen a železo zpívají radostnou píseň práce. 46 A nač jsou příliš pomalé a slabé ruce lidské, to prachem trháme... Pozor! Dým, rána. Letí kusy, balvany s rachotem řítí se, a v snaze harmonické mocněji klokotá řeka zrcadlíc plápol rusý. A večer nahoře nad lomem, kde trnkových křů je pole bílými perličkami poseto v tichém vznětu a zítra bude již rozvito a potom posype dole zpocená těla dělníků lehounkým sněhem květů, nahoře nad lomem, myslím si, zíraje na kameny: Lamačů práce těžká je a hazardní a krásná, lamačů práce šťastná je jak svátek osluněný – když na rub života nemyslíš pro vesnu, jež jde jasná. 47