Továrna

Továrna
Trochu jsme pili, trochu debatovali ve smutně žhavém městě pod verandou kdesi. Tak člověk někdy čertu svíčku zapálí... A teď se vracím tiše k dědinám a v lesy měsíčnou nocí. Zčeřený luny kotouč v řece houpe se jak s bledým usmíváním šťastný utopenec. Sní v dřímajících domcích děti o lese. A zvolna vrchů spících kučeravý věnec za mnou se svírá. Jdu chladnou nocí k ránu, nocí měsíčnou, van z lesů polévá mé svadající tělo... Však, proč ty elektrické oči práce žhnou, proč továrna tu zdvihá pravoúhlé čelo na kraji lesů? Je nová, tvrdá, jasná, pyšně vypjatá a tiše horoucí i ve svém polosnění, jako když v tichu svatém vášeň nesvatá bdí s přivřenými zraky. Soucitu však není s kořistí její. Na všechny strany sune lesklá chapadla, kypící plíce kraje šedým sněhem rosí, a v tlamu dunící, jež dolů zapadlá, ze stráně raněné jí lana stravu nosí ve dne i v noci. [76] Oh, steré hlasy tajné v šumu jako žel a sovy pískající, řeka, která šplouchá, si jistě vypravují: Přišel nepřítel. Los budou metati o kraje cudná roucha pánové práce. A přece divná krása, krutá, epická z těch střech a komínů, z těch zdí a oken vane, a v noci měsíčné, jež krajem stříbro tká, tu člověk rozdvojen a fascinován stane před dílem lidským. Vím: ruce cizácké a zištně hanebné lačnými pařáty si půdu přidržují a všechnu cudnost křehkou, prsy velebné, tajemství klínu sladká mrzce znásilňují milostné zemi. Vím také: nad vší zkázou člověk užasne, až zvolna vystřízliví z opojení zlatem. Zrak krví podlitý mu znaven pohasne, o štěstí půjde prosit v odhodlání svatém k znectěné matce... Však přes to cítím krásu hmoty výbojné, jež prostou účelností pyšně vyzbrojena. V noc elektrických očí prudký plamen žhne, a bílá, rozložená, chlípná jako žena továrna dříme. [77]