Tam, kde město počíná

Tam, kde město počíná
Se starých topolů tu prší srdce sivá do řeky zkažené mdlou špínou předměstí, v níž továrenský kal a barva nepravdivá zpěv zkouší duhový o shnilé neřesti. Tok teplých odvarů a splašek ustálených lesklými žilami mdlá žíhá mastnota; ryb těla stříbrná od břehů prchla zděných plesnivým kamenem, v němž bahno klokotá. Jak spustlý hřbitov tu i dno je zneuctěno, kde mrtvá koťata se jistě válejí; puch stoupá soumrakem a vše je zachmuřeno, když tudy otroci jdou domů z galejí. A umírání sil je tady teprv smutné, tak jako renouveau je k pláči žalné tu; jen zima přijde sem jak smilování nutné a hanbu ukryje v svém bílém sametu 18 snad aspoň na dnů pár, ač neuvěříš ani, že také tenhle kout se někdy rozjasní... Oh, jak je krásné teď tam u nás umírání, kde vrchy planoucí o zašlém létu sní a všechen slunce jas, jejž dlouhým douškem pily, teď v nach a ve zlato svých lesů vdechují, – oh, jak je svěží teď a jasně rozpustilý tam u nás řeky proud, s nímž vlny strhují od rodných břehů vrb a olší listí sváté... Zde je vše prokleto a zhanobeno však, vzduch, půda, řeka, strom i dětí tělo zlaté i oprýskaná zeď, jež ční jak ztvrdlý mrak. A místo pryskyřic a lesů bílé páry již z dlouhých komínů dým stoupá k blankytu: před sluncem ukrývá své zmrzačené tvary kout země zchátralé a zmírající tu. 19